Procházka první – Z Hlubočep k Butovicům

Tato první cesta začíná v Hlubočepích a prochází po dně údolí až do Jinonic a Butovic. Cesta je nenáročná, ve valné většině vede po zpevněné cestě. Ale rozhodně ji nedoporučuji procházet o víkendech. Protože se jedná o tu nejvíce zřejmou a nejobvyklejší cestu, bývá také často obsazena zástupy cyklistů a pejskařů. A pozor na dětské oslavy v Klukovickém amfiteátru a večerní grilování půlky Barrandova.

Cestu můžeme započít pod majestátními oblouky Pražského semmeringu v Hlubočepích. Jedná se o úsek Buštěhradské železniční dráhy připomínající svými mosty a kolejemi klikatícími se mezi strmými skalami, hlubokými údolími a skrz nádherné výhledy známou rakouskou horskou železnici zapsanou v UNESCU dle níž nese jméno. Podle odborných hlav se jedná o nejkrásnější úsek železnice v Praze. Jedinečná je jednak územím, kterým vede – divokými soutěskami ve skalách a viadukty, ze kterých jsou nádherné pohledy na město, ale i stavbou samotnou – neznám jiné místo, kde by docházelo na dvou místech ke křížení tratí přes viadukty.

Nachází se tu hned dva takové viadukty. Tento první delší je právě tou stavbou, která se tak úchvatně vyjímá a kterou tak obdivují cestující pražské mhd na tramvajové trati mezi zastávkami Hlubočepy a Geologická. No jen si tam zkuste zajet. Pochopíte proč. Výhled na oblouk železničního mostu klenoucí se nad údolím a v dáli za ním vápencové stěny Hlupočepských ploten a další skály koupající se ve slunečním světle, které spadá přes zalesněné vrcholky. Nádherný pohled.

Viadukty jsou vysoké přes 20 metrů, tento první má sedm oblouků a druhý pět. Jen díky nim vůbec byla stavba vlakové tratě vedoucí tímto směrem přes údolí možná – členitý terén žádné jiné řešení nedovoloval a bylo třeba na 20 kilometrech překonat výškový rozdíl 180 metrů. Mě osobně tyhle technické parametry a památky na devatenácté století zas tolik neberou, takže se Pražskému semmeringu budu věnovat již jen jednou, a i to ve zkratce. Nicméně pominout tyto obrovité oblouky jsem zkrátka nemohla. Jedná se o doopravdový fenomén, který má vlastní webovky , facebookovou skupinu a fanouškovskou základnu, takže dohledat si další informace nemůže být pro případné zájemce žádný problém.

Podél silnice směrem ke Hlubočepům lze jen pár metrů od viaduktu minout nenápadnou odbočku k lomu Pod školou. Pozor na ni, nepřejděte ji. Jedná se o téměř již zapomenutý lom. Přírodní památku, která ovšem hrála, dalo by se říct v historii celé geologie, úlohu naprosto zásadní. Málo se to ví, ale právě zde našel jakýsi francouzský architekt Joachim Barrande, svého času stavící železnici v Praze, svého úplně prvního trilobita v Čechách. Tehdy se lomu říkalo, zřejmě podle barvy vápence, Bílá skála. Setkání Barrandeho s jeho ikonickou zkamenělinou popsal Jakub Arbes v povídce Trilobit.

Mladý Barrande prý tehdy chodil na procházky za město v touze se zabavit a uniknout nudě. Při jedné takové procházce právě tady v lomu našel podivný kámen, který si rozhodl vzít si domů. Tam ho ale kámen omrzel a Barrande jej hodil pod postel, kde ho při uklízení našla paní bytná (shodou okolností maminka Jana Nerudy) a ve strachu, aby nevyhodila něco vzácného mu kámen položila na stůl. Barrande ho tak znovu prozkoumal a ke svému úžasu spatřil trilobita. Tím započal jeho celoživotní zájem o zkameněliny, rozšíření dosud málo známé badatelské disciplíny a překopání všech teorií o vzniku a historii Země.

Jak je vidět, jednalo se o setkání dramatické, které mělo navěky změnit pohled lidstva na vývoj celé planety. A právě v tomto už zapomenutém lomu se všechno kdysi odehrálo. Obraťte své kroky tam, zastavte se a rozhlédněte okolo. Představte si mladého elegána, který se zde znuděně prochází a zvedá podivný kámen. Lomové stěny se stále bělají na slunci ale už pomalu zarůstají náletovou vegetací. Ale pozor, stěny jsou již nestabilní, jednotlivé vápencové „vrstvy“ po sobě kloužou a není dobrý nápad pokoušet se dnes Barrandeho napodobovat a aktivně zde trilobity hledat. Nicméně lom si rozhodně zapomnění nezaslouží, na to, jak významný byl kdysi.

Jakub Arbes: Trilobit (1890) (Popis, jak Joachim Barrande našel svého prvního trilobita)

Údolí svatoprokopské, jež bývalo tehda jedním z nejoblíbenějších výletních míst, znal J. Barrande z několikeré návštěvy… Stanulť na nejvyšším temeni Dívčích hradů – nad takzvanou Bílou stěnou, odkud jest jedna z nejkrásnějších vyhlídek na Prahu… Náhle zazněla těsně pod ním hromová rána, až se půda kolem zaduněla. Shledal, že stojí nad kamennými lomy, v kterých byl právě kámen prachem lámán… Zahnul za první skalní balvan, shýbl se pro kámen a shledal v něm symetrickou jakousi figuru v podobě ráčka… Na cestě domů zabýval se v duchu svými vzpomínkami a na kámen úplně zapomněl. A přece odnášel si skvost nezměrné důležitosti a zároveň zárodek své nesmrtelnosti. Čím byl Barrande vědě, zejména geologii, je všeobecně známo. Bádáním jeho byl otevřen nový svět, a zejména Čechy byly proslaveny, jako neocenitelné zřídlo geologických studií po všem vzdělaném světě. Bílá skála na Dívčích hradech má tudíž i v dějinách moderní vědy své zvláštní místo.

Když budete procházet dále Hlubočepami, můžete si po levé straně všimnout velkého statku, ve kterém sídlí Three brothers production – společnost specializující se na výrobu rekvizit pro Barrandovská studia. Občas odsud odváží katapulty, plně vyzbrojené rytíře, části hradů a další. To jen taková zajímavost.

Dále po zelené a pod oblouky druhého viaduktu. Vlevo vás přitom bude provázet druhá železniční trať – které se ostatně budeme při téhle procházce držet poměrně dlouhou dobu. Tím, jak se začíná návštěvník vzdalovat od Hlubočep roste i míra divokosti krajiny. Napravo od vás se rýsují hrany skal až se mezi nimi objeví soutěska vedoucí, kam jinam, než k ikonickému Hlubočepskému jezírku a lomu U Jezírka.

Když dojdete až k němu, otevře se Vám málo uvěřitelný pohled. Přenesli jste se do kaňonu na divokém západě. Hluboce zaříznuté údolí s téměř hladkými, kolmými stěnami spadajícími do temné vody dole. Student geologie by jistě ocenil dobře viditelné vrstvy vápence, v jednom místě prohnuté a tvořící nejznámější flexuru v Čechách, která se vyskytuje snad na všech titulních stranách učebnic geologie. Milovník romantiky zase jistě zaznamená dva strážce údolí s jezírkem – dvě naštvané, zlovolné labutě, které hryzly nejednoho návštěvníka, odhodlaného nakrmit je (vlastní zkušenost).

Ze zajímavých paleontologických nálezů se zde objevovali kupříkladu mlži pojmenovaní jako Kralovna bohemica. Toto jméno – jako i většinu dalších – vymyslel Barrande osobně. Měl jakousi zálibu v, řekněme, odbornou veřejností nepříliš preferovaném způsobu dávání nových jmen, kdy se nedržel latiny ale vymýšlel si zcela nová slova, nebo je přejímal z libozvučné češtiny. A tak tu máme obyvatele prastarých moří, trilobita českou královnuKralovna bohemica nebo postrach vod, skvělou paní domácí Babinka prima. Byly z toho i problémy, část vědců se mu snažila jeho styl dávání jmen zarazit. Neuspěli. A Barrande si vesele dál vymýšlel jména spojená s tím, co měl rád a kašlal na všechny poučky a předpisy. I proto byl nakonec zaveden precedent, že nově se všechny objevené druhy musí pojmenovávat latinsky.

Jezírko samotné je důsledkem zatopení lomu po odstřelu velkého kusu skály v roce 1912. Tato situace byla mnohokrát vylíčena v nejrůznějších zprávách a odkazech na tuto událost, takže si můžeme snadno představit, jak to tenkrát vypadalo. Dělníci pracující v lomu. Koně zapřažení v povozech, které vytahují na hranu hluboké, hluboké jámy po odtěženém vápenci. Pěna od huby, koňské svaly se napínají pod zpocenou kůží. Zaberou. Vozy s bloky bílého vápence se jen neochotně dávají do pohybu. Vytáhnout je nahoru je obtížný úkol. Ale ještě obtížnější je kámen vůbec uvolnit, skála se svého bohatství nevzdává lacino. Křik dělníků, odfukování zvířat, skřípění kol. Rána. Odstřel. Prach. Kouř. Na dně lomu pevně stojí velký kámen. Zatlačit, zatáhnout. Práce, těžká dřina. A pak najednou kámen povolí. Radost? Ne. Zpod něj jak chtivý had vyrazí silný proud vody. A lomové údolí se začne zatápět. Panika. Není čas na nic, zachraňme, co můžeme. Dělníci křičí, nadávají, zděšeně prchají před vodou, která si bere zpět to, co bylo odejmuto skále. Koně jsou vypřaženi z povozů a prchají také. Nic jiného už zachránit nešlo. Vozy, nářadí i nalámaný vápenec zůstaly na dně. A během pár hodin bylo na místě bohatého lomu nové, temné jezero hluboké dvanáct metrů. Voda pohltila všechny známky po lidském zásahu do země, po obrovité díře plné prachu, která zbyla po jemně modelovaném kopci. V tomto lomu se již víckrát netěžilo.

Lidé se nevzdali. O čtyři roky později byl učiněn pokus o vyčerpání vody. Dvě parní stříkačky prý bez přerušení pracovaly 70 hodin, ale hladina vody klesla jen o 1,5 metru. Bohaté ložisko vápence bylo nadobro ztracené.

A kde se voda vzala? Šlo o pomstu údolí? O zázrak, rusalku na prameni, které se nelíbily kouřící továrny, vlaky a obrovské krátery které v tomto mírumilovném svatém kousku země vyrostly? Anebo šlo o úplně přirozený jev? Pokud uvážíme onu poslední možnost, ukazuje celá událost na to, že kdesi v podzemí se nachází obrovský rezervoár vody. Bylo by to logické, Prokopské údolí je samý odlesněný vápenec, mělo by tu docházet ke krasové činnosti a vzniku jeskyní. Dokonce tu i nějaké jeskyně jsou, bude o nich řeč později, ale všechny poměrně malé a všechny na povrchu. Co se skrývá v podzemí, to nikdo neví. A jak se zdá, nikdo ani nemá vůli to zkoumat. Co všechno by tam mohlo být? Obrovský krasový systém? Nádherné jeskyně, krápníky, ponorné řeky a jezera. Divy, které dosud oko člověka nespatřilo. Ale má je vůbec spatřit? Představte si, že by byl doopravdy nalezen vstup do podzemí. Na okraji Prahy, pod sídlištěm Barrandov a Butovicemi. Do údolí by začaly proudit davy a davy turistů. Atrakce větší než Koněpruské jeskyně a na metru B! Jedinečná příroda by byla během roku zničená. Václavák by se přesunul o pět kilometrů na jihozápad, kolem by vyrostly hotely a turistická centra. Barrandov by byl přecpaný a neobyvatelný, možná by neopatrnými průzkumy mohlo dojít k propadům. Opravdu to stojí za to? Není lepší, když veškeré krápníkové skvosty, jsou-li tu vůbec nějaké, zůstávají neznámé?

Od jezírka se dá jít dvěma cestami. Buď se vrátit zpátky na zpevněnou asfaltku, nebo se otočit k jezírku zády a pokračovat po vyšlapané cestičce přímo soutěskou svíranou dvěma skalními stěnami. Jedná se o divoké místo, spadané kameny a stromy, cesta svíraná mezi skalami, zkrátka další úchvatné, nenápadné zákoutí v podivném parku téměř v centru města. Na této cestě jsou zajímavé ty runy. Když se budete pozorně dívat po levé straně, na skalních stěnách i kamenech uvidíte vyryté obrazce s runami. Je tu had požírající si vlastní ocas, meč nebo i „narovnaný had“. Nevím, jestli šlo o součást nějaké hry nebo kdo a proč to tam vyryl, ale zajímavost je to pěkná.

Cesta ústí na louku, kde má sídlo jakýsi spolek pro ochranu údolí. Mají tam výběhy pro kozy a slepice a také dřevěného slona. Spolek pořádá nejrůznější vycházky a akce. Takových společností je tady vícero, jsou tu kupříkladu ekologové, kteří chovají koně a osly a pořádají cestovatelské přednášky, spolek proti developerské zástavbě údolí a další a další. Přiznám se, že jsem s tímto nikdy nepřišla více do kontaktu a vlastně ani nenašla způsob, jak se o nich dozvědět něco více, většinu informací jsem čerpala z plakátků, rozmístěných porůznu po údolí. Mě osobně prostě vždycky nejvíce fascinoval slon.

Dále po asfaltové cestě a dostanete se k dětskému hřišti. To je důležitým orientačním bodem, protože zde se cesta opět dělí. Je možné pokračovat dále po asfaltce. V tom případě doporučuji zvednout oči a sledovat skálu po pravé straně. Stojí tu dřevěný kříž, připomínka zbořeného kostela sv. Prokopa. Tento kostel byl postaven v osmnáctém století a sloužil procesím věřících, kteří se sem, na místo, kde byla slavná Prokopova jeskyně, přicházeli pomodlit.

Druhá cesta vede podzemím. Stačí přejít hřiště, vystoupat na navršený val a před vámi se otevře zející otvor Prokopského tunelu. Jedná se o štolu, kudy jezdily vláčky dopravující vytěžený vápenec z lomu. Štola je zajímavá hned v několika ohledech. Můžete v ní pozorovat počátek vzniku krasové výzdoby – od stropu se začínají tvořit malinkaté krápníčky. V zimě tunel vymrzá a dlouho si udržuje stálou teplotu. Bývá tedy nádherně ozdoben rampouchy a zmrzlými ledopády.

Z jedné strany tunelu není vidět na druhou, tunel lehce zatáčí a je tedy nutné jít velkou část potmě. Proto pozor, abyste do něčeho nešlápli nebo se nepřerazili o lavičku, stojící u stěny, přibližně v prostřední části tunelu (ano lavička, dřevěná lavička).  Jedná se také o oblíbené místo fotografů. Štola je jedním z takových velkých známých lákadel údolí. Děti tu plní bobříka odvahy, turisté se fotografují a obecně se jedná o docela navštěvované a oblíbené místo. Ale jsou tu i další tunely méně známé. O těch bude řeč později.

Hned za štolou vás přivítá nápis „Armádní objekt“, zákaz fotografování, žiletkové dráty a vysoké zdi. Nachází se tu nejtajemnější místo celého údolí. Místo, o kterém vlastně nikdo nic neví. Dříve se tu nacházel Schwarzenberský nebo též Svatoprokopský lom, snad největší lom v údolí. Ale ani ten nebyl tím, za čím sem proudily po staletí zástupy věřících a pořádaly se poutě. Dokud zelené kopce nebyly poznamenány lidskou činností, dokud se do země poprvé nekoplo, aby se z ní začal dobývat vápenec, stávala tu v úbočí kopce velká, členitá a hluboká jeskyně. Dvoupatrová jeskyně, kde svého času sídlil pokořitel samotného ďábla, poustevník a první opat Sázavského kláštera sv. Prokop.

Ano, právě po něm je údolí nazvané prokopské. Prokop je jedním z nejzáhadnějších svatých, někdy bývá nazýván též svatým svatých, protože byl podle jedné verze legendy svatořečen velmi narychlo papežem poté, co papež jeho svatořečení odmítl s tím, že není žádný hmotný důkaz jeho zázraku. Následně se mu ve snu Prokop (mohutný, urostlý muž s neuvěřitelnou silou) zjevil a zmlátil ho svou opatskou berlou řkouc, že toto, zmlácený a pohmožděný papež je hmotný důkaz zázraku. Papež hned druhý den svolal sněm a nechal Prokopa svatořečit. Verzí prokopské legendy i legendy o jeho svatořečení se dá najít více, stejně tak vysvětlení, které mocenské vlivy za jeho svatořečení mohly a jak se to pravděpodobně ve skutečnosti celé událo, nicméně tato verze mi přijde nejzajímavější :-).

Svatý Prokop byl ženatým knězem, který se v jednom životním okamžiku vzdal všeho světského včetně své manželky a odešel meditovat a žít životem poustevníka. A usadil se právě v jeskyni v údolí na kraji Prahy. Jeskyně ovšem byla obydlena ďáblem, který strašil pocestné a ničil vše, co mu stálo v cestě. Pak ale narazil na Prokopa. Mohutný kněz ho přepral a na znamení absolutního pokoření nechal zapřáhnout do pluhu a zoral s ním část pole. Čerti nakonec z jeskyně prchli, v hrůze prorazili dva světlíky v horní části jeskyně. I proto je Prokop považován za tak ojedinělého svatého, protože jako jediný ze svatých doopravdy bojoval se samotným čertem a porazil ho.

Následně se k jeskyni v údolí začali trousit věřící, chtěje se podívat na činitele onoho zázraku. Prokop byl tak otrávený tím, že mu někdo stále narušuje jeho klid, že se odebral se do jeskyně na Sázavě, dál od lidí. Tam přijal několik učedníků a následně vybudoval Sázavský klášter a stal se jeho prvním opatem. A pro ty, kdo v hodinách literatury nedávali pozor nebo na to už zapomněli jen připomenu, že Sázavský klášter byl posledním místem, kde se prováděla staroslověnská liturgie.

Tolik k legendě. Později, mnohem později byly v jeskyni prováděny i archeologické průzkumy. Nalezly se zde kosti mamuta, jeskynního medvěda, kozorožce nebo třeba zubra. Dále tady byla údajně objevena i část lidské lebky, pocházející z doby lovců mamutů. Tento nález by sloužil jako důležitý důkaz již tak dávného osídlení, kdyby se ovšem neztratil. Doteď jsou o samotné existenci lebky dohady a spory.

Svatoprokopská jeskyně byla jedna z prvních velkých objevených jeskyní na území Českého krasu. A jak vypadala? Prokopovu jeskyni popsalo mnoho autorů včetně Jakuba Arbesa. Všichni se shodují na dlouhém tunelu, který vedl dovnitř skály, na dvou světlících ale i na jakési puklině v zadní části skály, ze které se ozývalo šumění vody. Mohl to být doklad existence podzemního rezervoáru nebo snad celé říčky?

Bohuslav Balbín: Proslulá jeskyně (2. pol. 17. stol.)

Proslulá je také jeskyně sv. Prokopa vzdálená jednu míli od Prahy; jako chlapec jsem se do ní dostal. V ní se zdržovali zlí duchové, jež s Kristovou pomocí svatý Prokop zahnal. Však jsou ještě dnes znatelné otvory ve skalách, kudy čerti prchali a vylétávali…

Mauritius Vogt (1729)

V tomto kraji jesti vidět sklepení divné aneb jeskyni svatého Procopii, půl míle cesty od Prahy ke Zbraslavi, ve velké hoře pevně udělanou, v nížto přepodivné podoby do skály vtisknuté viděti jest, jako ocas dračí… Ta jeskyně se nezdá lidskou rukou udělána. Z jeskyně té svatý Prokop pluk ďáblů vyhnal jest a nějaký čas tam přebýval.

Gustav Meyrink: Žába

Jednou o svatojánském svátku jsem se vydal pěšky do vápencových skal Prokopského údolí, vyzbrojen batohem, geologickým kladívkem a dlátem. Kde nyní stojí ústav pro duševně choré, tam se za mých časů tyčil vrchol skaliska s hlubokou jeskyní. Za soumraku to připomínalo zívajícího hrozivého bělavého obra. V ní prý, jak se říká, bydlel před staletími svatý Prokop. Připutoval prý ze samého srdce Asie… často jsem z té jeskyně, k níž nevedl žádný přístup, slýchával o polednách pronikavé zvonění, a když jsem se ptal po příčině, řekli mi, že v ní žije prastará čarodějnice. Teď už nic nevnímá, jen o polednách zvoní puklým kravským zvoncem, načež jí po skále spustí někdo na provaze chléb a vodu. Popadla mě zvědavost a začal jsem šplhat po téměř hladké a svislé skále… jako napůl v mdlobách jsem viděl, jak stařena mizí za nějakou fatou morgánou… Vltava a její břehy se proměnily v obraz připomínající pravěk; viděl jsem, jak se z jakéhosi opalizujícího mlžného města vynořuje neobvyklá dávnověká terasa a na ní fantastické postavy…

Jeskyně a celý její svah byl v devatenáctém století odtěžen (ale i díky těžbě se zde nalezly popisované významné kosterní pozůstatky mohutných savců z poslední doby ledové). Následně byl na místě velkého Svatoprokopského lomu Němci zbudován armádní objekt, který byl poté využíván za komunistů a později i českou armádou a nikdy nebyl zpřístupněn veřejnosti. Nikdo neví, proč byl vybudován a co se zde nachází. Armáda pečlivě tají samotnou jeho existenci a střeží místo tak, jako málokterou budovu v zemi. Technické údaje o objektu jakož i nastínění toho, co zde (asi) bylo a (možná) je naleznete kupříkladu zde: http://prokopak.wbs.cz/ anebo na wikipedii – https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojenský_objekt_v_Prokopském_údolí . Přijde mi zbytečné vypisovat všechny technické parametry a teorie, které se ohledně tohoto objektu rojí internetem.

Ohledně určení objektu se můžeme jen dohadovat. Oficiální zdroje tvrdí, že o tomto objektu nemají žádné zprávy, neoficiální uvádí, že je objekt dávno zrušen a opuštěn. Ale přitom se tu nachází žiletkové dráty, všímavý návštěvník si může v okolí všimnout zazděných chodeb, rour, vedoucích odnikud nikam a kabelů v ptačích budkách. Jedná se o jeden z nejvíce utajovaných objektů v republice, po jehož obvodu jsou rozeseta pohybová i teplotní čidla, u hlavního vchodu je i čidlo, které zaznamenává blesk foťáku. Nikdo zkrátka neví, co se tam vlastně děje, pověřené autority mlčí a evidentně není žádané, aby o něm kdokoliv cokoliv věděl. Našla jsem zprávy o těch, kteří se tam pokusili proniknout. Jeden z nich kupříkladu podlezl plot a vydal se k budově, kterou zahlédl v dálce. Během minuty byl zadržen vojenskou hlídkou, pod hrozbou použití zbraní byl odvezen do výslechové místnosti a několik hodin vyslýchán, co a proč tam dělal a málem obviněn z pokusu o sabotáž. Nezkoušejte to. Nelezte tam. Není to dobrý nápad.

Koho by tento objekt doopravdy zajímal, je zde možnost vypravit se na místa po jeho obvodu, kde se nachází nejviditelnější známky něčeho podivného, přečíst si více o zrušených štolách a „nevyužívaných“ boudičkách. Zvědavého návštěvníka odkazuji na hru Geocaching, konkrétně na kešku s kódem GC1BJ49. Ta dává možnost projít si okolí objektu a dozvědět se o něm co možná nejvíce, podívat se skrz průhledy v plotu na objekty zakryté maskovací plachtou a vidět podivné roury vedoucí odnikud nikam.

Ale procházka pokračuje dále po asfaltové cestě. Po levé straně uvidíte velkou výsypku podél železnice. Tu zde nechali udělat Němci, jedná se o odpadní haldu z lomu, kterou vyvezli, když budovali výše zmíněný záhadný objekt. Suť tehdy zasypala významnou část Dalejského háje, jedinečně lokality, o které bude řeč později. Byla to věčná škoda ale zároveň požehnání. Škoda, že byl zničen takový kus cenného lesa a požehnání, protože díky násypce se zbytek lesa stal běžně nepřístupným, a tak byl zachován alespoň ten. Jinak by už byl dávno pryč také.

Po několika minutách chůze dojdete až k místu, kde se údolí otevírá. K amfiteátru, oblíbenému prostranství k setkání návštěvníků údolí. Stojí tu dětské hřiště, kde se pořádají grilovačky a oslavy a také přírodní koupaliště. Koupaliště bylo dříve hodně využívané, sjížděli se sem víkendy milující Pražané a relaxovali u vody. Pak se ale koupaliště zaneslo, voda přestala dostačovat kvalitativním nárokům a koupaliště ztratilo na atraktivitě. V nedávné době došlo k jeho obnově. Jedná se povšechně o velmi oblíbené a často navštěvované místo.

Po asfaltce dále, držte se po pravé straně. Je tu několik odboček doleva, některé se ještě v rámci tohoto průvodce projdou. Tato procházka však míří touto pravou „větví“ údolí. Po dalších minutách chůze kolem potoka návštěvník dojde až ke studánce Na Troníčku. Tato studánka zde stávala i v době, kdy blízká hájovna byla starodávnou usedlostí zvanou „Na Troníčku“. Teď je z ní další z center ekologů v údolí a stojí u ní kupříkladu jeden z prvních „hmyzích domečků“ v republice. Studánka je opravený pitný pramen a jedna z mnoha podobných v údolí. Že by další důkaz onoho možného podzemního rezervoáru?

Před vámi se za zatáčkou otevírá velká louka s meandrujícím potokem. Takový obraz tu ale ještě nedávno nebyl. Potok byl přímý a ostře se zařezával do terénu. Tohle je věc, která se musí odboru ochrany prostředí Hlavního města Prahy nechat. Minimálně zde na jihozápadě mu jdou obnovy a rekultivace dobře.

Během let 2016 až 2018 byly vytvořeny meandry, tůně a obnoven propustek na potoce. V okolí se vysázeny vrby a byla založena květnatá louka.

Jedná se o krásné místo, důkaz toho, že ono to jde, když se chce. Níže přikládám plán celé stavby, převzatý z portálu www.praha-priroda.cz.

Bude velmi zajímavé sledovat postupné proměny koryta a jeho zarůstání.

Stav ze zimy 2018/2019

Celá věc ovšem měla podle všeho jeden negativní dopad. Ve strmých březích zahloubeného přímého koryta hnízdili (zřejmě) ledňáčci, kteří po rekultivaci údolí opustili. To je jen domněnka, ledňáččí díry jsem tu totiž pozorovala a několikrát jsem v předešlých letech v údolí ledňáčka i viděla. Od této rekultivace se už neukázal.

Asi uprostřed louky se nachází skupinka několika stromů. O Vánocích tu vždycky stojí dřevěný betlém s různými atrakcemi – pohyblivými dřevěnými zvířaty, houpačkou a podobně. Jde o mimořádně oblíbené místo mezi místními dětmi. Ty se sem chodí houpat na dřevěné houpačce se sovou, pozorovat vyřezávaného datla klovajícího do tyče, tyčí vyhánět loutku krtka z díry, roztahovat andělům křídla, vozit se na oslíkovi a volkovi a věšet na okolní stromy jablka „pro zvířátka“.

Cesta zde mění svůj charakter, přechází do obydlené části údolí. A ke konci se blíží i tato první procházka. Pěšina se stáčí kolem Hemrových skal.

Jedná se o pozůstatek podmořské sopky, která vznikla před 430 miliony let. Ještě před vznikem oné sopky se na území rozkládala asi 5 kilometrů široká puklina, kterou sem ze zemského nitra proudila láva. Následně několikrát proběhl cyklus erupcí, spojený s výlevem lávy a chrlením popela. A právě až z této vylité lávy později vznikl kužel sopky (ta byla dlouhá asi 5,5 km, široká 2 kilometry a asi 250 metrů vysoká). Z té se ovšem do současnosti „zachoval“ už pouze jižní svah. Jedná se o jedinečné území, kde se vyskytují specifické druhy rostlin a živočichů. Odhalená skála představuje jedno z nejextrémnějších stanovišť vůbec, vegetace se zde přibližuje stepi nebo polopoušti. Botanikové a entomologové by si zde jistě přišli na své.

Pokud vystoupáte na skály samotné (což doporučuji), naskytne se vám nádherný výhled na tuto část údolí. Přímo po hřebenu členitých skal vede maličkatá cestička. Tmavá drsná vulkanická hornina nádherně kontrastuje s okolním bílým vyhlazeným vápencem.

A nachází se tu i obnovený sad. Protože právě zde se zakládaly sady a vinice, jejichž zbytky lze nalézt i v jiných částech údolí. Všechny tyto sady časem zarostly a v krajině zůstaly jen terasy a stará torza ovocných stromů.

Sad na Hemrových skalách byl po mnoha a mnoha letech posléze obnoven, o což se zasadil Magistrát hlavního města Prahy. A proč sady obnovovat? Na ovocné, osluněné stromy je vázáno mnoho vzácných druhů hmyzu a pod stromy mohou růst druhy rostlin, které jsou jinak v zapojeném porostu konkurenčně vytlačeny. (A, řekněme si to upřímně, čerstvými třešněmi k svačině člověk nepohrdne). Na území dochází k managmentu a odstraňování křovin, které původní sad během dvacátého století zcela pohltily. Doslova na světlo se tak dostávají krásné, staré stromy, které jsou příbytkem bezobratlých. K podobnému obnovování sadů jako zde dochází i na jiných místech v údolí (sad u Dalejských lad a sad východně od Butovického hradiště). A to je dobře.

Zpátky na cestu a dostanete se na větší křižovatku. Vlevo od vás se zvedá svah vodní nádrže Asuán, doprava vede cesta podél suché retenční nádrže pod Jinonicemi. Držte se vlevo.

Retenční nádrž Asuán představuje, kromě Hlubočepského jezírka a ještě jednoho lomu, o kterém bude řeč později, jedinou velkou vodní plochu v údolí. A pravděpodobně i nejvhodnější na koupání nebo bruslení. Jezírko je totiž poměrně zrádné. Nikdy nezamrzá (zřejmě kvůli onomu vydatnému prameni) a jeho vody jsou hluboké, temné a studené. A ten druhý lom má zase svá vlastní specifika, o kterých budu mluvit později. Asuán je proto jedním z oblíbených koupališť a cílem mnoha procházek a výletů.

Zajímavá je ovšem cesta za Asuánem. Přejděte na jeho druhý konec a dejte se podél potoka. A přijdete na úžasné místo zvané Albrechtův vrch. Jedná se o další sopku – velký čedičový kopec, na němž stávala až do padesátých let usedlost jistého pana Albrechta i se sadem a malým políčkem na přirozených terasách svahu.

Nyní jsou zde patrné jen zbytky teras, avšak na suchách svazích kopce se opět vyvinula úžasná suchomilná společenstva, včetně netřesků a dalších vzácných rostlin. Stepní územíčko velké jako dlaň, které pomalu mizí pod chtivou trnkou. Pod kopcem se vine další taková přírodní raritka. Dalejský potok si zde totiž zachoval své původní koryto a kroutí se pod úpatím kopce v bohatých meandrech.

Tato žížala, v našich zemích již bohužel téměř na vyhynutí, se tady zachovala zřejmě proto, že nikomu nestála za narovnání, byla příliš malinká, než aby se jí někdo zabýval. Je zde krásně vidět, jaké přirozené zákruty voda vytváří i jak se zařezává do pískového svahu čedičových skal

Úžasné místo. Na druhém břehu potoka se rozkládá malé arboretum, které návštěvníkům přibližuje původní druhy na této lokalitě a další zajímavé dřeviny. Toto arboretum je otevřené a s množstvím naučných tabulí.

Podél potoka dále až na konec Prokopského údolí. Na ulici Jeremiášovu a k sídlišti Butovice. A tím tato procházka končí. Ukazovala ta nejzajímavější a nejkrásnější místa, často uniklá běžným návštěvníkům, na dně a v pravé větvi údolí. Jedná se ovšem také o nejfrekventovanější cestu, kterou prochází téměř všichni, kdo údolí navštíví. Ty další procházky už budou méně známé.

Mapa:

  1. Přírodní památka Pod Školou – lom Bílá skála N 50°2.38663′, E 14°23.94928′
  2. Pražský semmering – N 50°2.29733′, E 14°23.78190′
  3. Jezírko – N 50°2.50737′, E 14°23.15620′
  4. Stezka od Jezírka – N 50°2.50282′, E 14°23.04677′
  5. Štola – N 50°2.45403′, E 14°22.58200′
  6. Klukovický amfiteátr – N 50°2.35025′, E 14°21.60932′
  7. Studánka Na Troníčku – N 50°2.35198′, E 14°21.22198′
  8. Obnovené meandry – N 50°2.45817′, E 14°21.23917′
  9. Hemrovy skály – N 50°2.59087′, E 14°21.27715′
  10. Asuán – N 50°2.64543′, E 14°21.02352′
  11. Albrechtův vrch – N 50°2.63675′, E 14°20.75508′