Prokopské údolí – Geologie a geomorfologie

Pokud chcete pochopit geologické procesy, kterými se území utvářelo, je nejdříve nutné ukázat si, jak to tady vypadalo. Představte si proto pozorovatele, někoho, kdo má moc přenést se miliony let do minulosti a podat vám zprávu o tom, jak to na místě vypadá. Co by asi řekl?

Prvohory

Než ale bude možné tuto informaci sdělit, je nutné si upřesnit, kde že se vlastně má pozorovatel nacházet. Protože v malé zemičce v srdci Evropy to nebude. Tehdy žádná maličká zemička neexistovala, byl pouze maličký ostrůvek. Ano, zajásal by pozorovatel a šel by balit plavky, byly časy, kdy měly Čechy vlastní moře. To moře samozřejmě nebylo tam, kde bychom ho čekali, naopak, rozkládalo se na jihu. Hodně hluboko na jihu. Žádné teplo, žádné tropy. Zima a mráz jižního polu. Právě tam se totiž Čechy a Morava nacházely, když tvořily malý ostrůvek zvaný Perunika, který se nacházel v blízkosti superkontinentu Gondwana. Ale nebyla zde zima pořád, Perunika se postupně stále posunovala na sever, k rovníku, kam dorazila před 410 miliony let ve spodním devonu (Chlupáč a kol., 2002). Tím pádem se začalo oteplovat i podnebí, čímž se markantně zlepšovaly životní podmínky pro mnoho podmořských druhů (a i pro předpokládané koupání našeho pozorovatele, pokud by ho tedy do té doby něco nesežralo).

(Zdroj: http://webnika.cz/devel/prazskestezky/naucne-stezky/stezka-1/pod-placatou-skalou/)

Ale vraťme se k otázce. Co řekl pozorovatel o tom, co se na místě Prokopského a Dalejského údolí v prvohorách nachází?

Velmi pravděpodobně nic, protože by se do pár hodin utopil. Na místě Prokopského a Dalejského údolí se totiž rozkládalo prvohorní moře, záliv v ostrovu Peruniky, které mělo zároveň také naprosto zásadní efekt na utváření zdejšího horninového podloží. (Němec J. 2003) Ten efekt se nazývá sedimentace, tedy usazování písku a schránek živočichů na mořské dno, která probíhala od počátku ordoviku do konce středního devonu (Petránek, 2007). Horniny zde tak začaly vznikat v době, kdy se na souši teprve začínaly objevovat primitivní rostliny a pozorovatel by toho také moc neviděl, i kdyby tam dokázal, vzhledem ke sníženému obsahu kyslíku ve vzduchu, přežít. Ale kde bychom tedy v prvohorách našli v této oblasti něco zajímavého? No přece pod mořskou hladinou, kde se odehrával ten pestrý život a kde byl později pečlivě uložen a zaznamenán tak, že si o jeho bohatosti můžeme udělat obrázek i dnes, bez potřeby nějakého fiktivního pozorovatele (Chlupáč a kol., 1992).

Ordovik

Jak již bylo řečeno, na tomto území se formoval obrovský mořský záliv, který se táhl od pobřeží Peruniky až k jejímu středu. Záliv, dnes nazývaný jako „pražská pánev“, se rozkládal někde mezi dnešní Plzní, Prahou a Železnými horami. A právě v tomto kaňonu vznikly první sedimentární horniny nejstaršího ordoviku (Chlupáč a kol., 1992).

A kde tyto nejstarší vrstvy můžeme nalézt dnes?

Musíme jít až k severozápadní hranici Prokopského údolí, kde vystupují na povrch souvrství pojmenovaná jako bohdalecká, králodvorská a kosovská (Němec a kol., 2003).

Silur

V siluru (před 435 miliony let) zde stále bylo moře, hluboké od několika desítek až do 200 metrů.  A pozorovateli by se zde nejspíše opět nelíbilo, neprobíhalo žádné podmořské proudění, životní podmínky byly kvůli tomu dost nevhodné a mořské dno tak zelo prázdnotou. Žilo tam jen pár druhů živočichů, většinou se jednalo o mlže a hlavonožce. Lépe už to pak vypadalo blíž k hladině, kde žili volně se vznášející graptoliti (Chlupáč a kol., 1992).

Před 430 miliony let začala na území Prokopského údolí sopečná činnost a došlo ke vzniku podmořského vulkánu (jeho zbytky jsou Hemrovy skály v severním cípu údolí). Sopečná činnost měla dva základní efekty. Jednak došlo k pronikání čedičových žil do již usazených břidlic a vápenců, ale především, pro nás z hlediska pozdějšího vývoje nepochybně důležitějším dopadem byl vzestup dna moře. Tím se markantně zlepšily životní podmínky a v pravěkém silurském moři se začalo prohánět obrovské množství hlavonožců, mlžů, plžů, lilijic a známých trilobitů (Chlupáč a kol., 1992).

Na konci siluru, před 410 miliony let postupně docházelo k usazování mocných vrstev vápenců, které byly tvořeny úlomky schránek hlavonožců a lilijic (Chlupáč a kol., 1992).

Devon

V devonu se už území Čech nacházelo na rovníku. A pozorovatel by byl rád, tehdy se tu rozkládaly opravdové, nefalšované tropy, s mělkým mořem a množstvím jeho obyvatel. A právě kombinace mělkého moře a tropického podnebí způsobila vznik neobyčejně pestrého podmořského života, který se soustředil především kolem korálových a řasových útesů (Chupáč a kol.,1992).

Z geologického hlediska dále pokračovalo usazování vápenců. Jednalo se o tzv. spodnodevonské vápence (lochkovské, dvorecko-prokopské a zlíchovské). V jejich nadloží se pak začaly usazovat břidlice (dalejské břidlice). A právě vrstvě břidlic vděčíme za unikátní vhled do složení devonské flory (Chlupáč a kol., 1992).

Následovalo další velké období majoritního usazování vápenců (z této doby pocházejí třebotovské a chotečské vrstvy vápenců). Odtud pochází schránky velkých trilobitů, mlžů a již zmíněných goniatitů (Chlupáč a kol., 1992).

Poslední vrstvou, která se zde před ústupem moře usadila, byly břidlice a pískovce, tzv. srbské souvrství. Srbské souvrství tvoří z geologického hlediska majoritní plochu území, nachází se v pásu od Řeporyj až po Barrandov a je středem Hlubočepské kotliny (Chlupáč a kol., 1992).

Takže, abychom si to utřídili, docházelo tu k několika velkým usazováním – ordovickému, které bylo v siluru přerušeno výbuchy podmořské sopky, dále významná devonská sedimentace vápenců, břidlic a později dalších vápenců a nakonec, na konci siluru, následovala poslední vrstva břidlic a pískovců.

A jak to tady vypadalo zeměpisně? Pozorovatel by zase začal smutnit, protože Perunika byla postupně Afrikou tlačena na sever, až narazila na Skandinávii (Baltiku). Takže ano, už se přiblížila dnešní poloze (Chlupáč, 2002).

Díky „nárazu“ došlo k vyklenutí pražské pánve a moře nakonec před 390 miliony let ustoupilo. V období svrchního devonu a karbonu pak docházelo k vrásnění usazenin v pánvi a vzniklo nízké prvohorní pohoří. Toto vrásnění se nazývá variské (Chlupáč, 1998).

Během konce prvohor se zde nacházela souš a pak bylo postupně celé území středních Čech erozí srovnáno do jedné roviny (Chlupáč, 2002).

(Obr.2  Vyklenutí vrstev Zdroj: https://www.geocaching.com/geocache/GC5VKRH_cerveny-lom-red-quarry?guid=8c822619-cfc0-4d80-beee-57d4ae43d87b )

Druhohory

Během křídy, asi před 95 miliony let, byla rovina, vzniklá na konci prvohor, zalita mořem. V důsledku toho zde vznikly několik set metrů mocné vrstvy pískovců, jílovců a opuk (Chlupáč, 1998).

Před 80 milony lety se území Čech začalo vyzdvihovat a v důsledku toho moře opět ustoupilo (Němec a kol., 2003).

Třetihory a čtvrtohory

V třetihorách se začala většina druhohorních sedimentů odplavovat vznikající sítí potoků a řek, až byla na konci odhalena původní rovina (Němec a kol., 2003).

Podél těchto vodních toků se ve čtvrtohorách usadily říční sedimenty. Jednalo se o sedimenty hlinitopísčité a písčité s vrstvami bahna a štěrku (Němec a kol., 2003). Při ústí krátkých a strmých roklí, které směřovaly hluboko do údolí pak vznikaly náplavové kužely, též zvané jako dejekční. Ty se začaly formovat, pokud se vodní tok proudící po strmém reliéfu náhle vléval do rovinatých území a ztratil tak sílu dále unášet materiál (Bína, Demek 2012).

Na úpatích svahů vznikla hlinito – kamenitá deluvia (sypké nánosy materiálu, sunoucí se po svahu směrem dolů) (Bína, Demek 2012), která se ve vyšších částech svahu mísila se sprašovými hlínami, aby nakonec přešla v náhorní spraše, nacházející se nahoře na pláních (Chlupáč, 1998). Ve strmých údolních svazích pak začaly vystupovat prvohorní horniny, jen občasně překryté půdami (Chlupáč, 1998).

Druhohorní rovina byla „rozřezána“ sítí vodních toků (zejména se jedná o Dalejský a Prokopský potok), které se hladově zakously do starých prvohorních hornin, vytvořily hluboká údolí a horniny odkryly. V důsledku se dá říct, že v třetihorách a čtvrtohorách docházelo k finálnímu formování povrchu a ke slovu se dostali především vnější geologičtí činitelé (Chlupáč, 1998).

Zdroje:

Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J., Stráník Z. (2002): Geologická minulost ČR, Academia, Praha

Chlupáč I., Havlíček V., Kříž J., Kukal Z., Štorch P. (1992): Paleozoikum Barrandienu, Ústř. Úst., geol., Praha

Němec J., Ložek V., Cílek V., Kadlecová E., Špryňař P., Skála P., Vávra J., Kůrka A., Čtyřoký P., Kněžínek K., Schmelzová R. (2003): Prokopské a Dalejské údolí – Přírodní park, pro ČZOP vydal Consult, Praha