Ta zahrada byla kouzelná. Možná to bylo tím, že jsem ji poprvé viděla v noci. Břečťan šplhající po fasádách domů a obepínající dvoreček jako dlaň. Dvě sochy, tváře napůl ukryté za cáry zeleně. Stromy, keře a květiny, nasázené tak, jak zrovna byly. Pítko pro ptáky vyrobené z trubky a starého lavoru. A za tím vším sen člověka, který touží znovu vybudovat to, co bylo jen nakratičko. Ale bylo to krásné. Vítejte v barokní zahradě domu U Cenzorů.
A kam se vydat? Zvu vás do samého srdce Prahy, starodávné čtvrti Na Františku, jež bývala domovem bohatých Židů, ale záhy se sem nastěhovala spodina, voraři, pradleny a jejich děti, zoufalé existence absolutní spodiny města, která v točících se uličkách, průchodech, pavlačích a vinoucích se stokách zoufale bojovala o život a umírala ve špíně a hnusu. Kde dříve stál skvostný klášter svaté Anežky, kde v osmnáctém století sídlil velevážený Cenzor města Prahy, tam zbyly jen krysy a špína. Poté se vše opět změnilo, ulice byly zbourány, chatrče spáleny. Lůza odešla a zbylo jen málo těch, kdo teskní po tom, co bylo a není. Moderní město si začalo brát svůj díl. Ale přesto, přesto v ulicích něco z koloritu osudů této čtvrti zůstalo. A nesmazatelně se to vetknulo i do místa, kam Vás zavedu. Obraťte své kroky od kostela svatého Haštala malou uličkou, stísněnou, takovou, kde se ještě dnes dají zahlédnout otisky těch, kteří stále doufají. A dojděte až do ulice U Obecního dvora. Tam se za číslem popisným 798/5 skrývá zahrada, v jejímž osudu jako by se odrážel vývoj celé čtvrti.
První zmínky o tomto domě jsou z roku 1403, ale stál tu pravděpodobně již mnohem dříve. V jeho základech a sklepích se nachází gotické zdivo a výzkumy objevily zbytek románské dlažby. Dům po roce 1600 vyhořel a byl vystavěn v renesančním stylu. Co ovšem nás zajímá je rok 1795, kdy podle návrhu architekta Z. Fiegertha došlo k celkové přestavbě objektu a vybudování zahrady.
Obnovu si objednal pražský cenzor – František Antonín Majer. Ten si dům vybral za svou rezidenci a nakázal jeho barokní přestavbu. V rámci ní byla vybudována i věžička – belvedér, ve které měl později údajně ateliér známý český malíř Antonín Mánes, jenž má dnes na domě i pamětní desku.
A co měl pan cenzor na práci? Především kontrolu knih. Zodpovídal totiž za to, která literatura je dostatečně nezávadná a může se tedy nechat tisknout a šířit mezi lidi. Aby si po té těžké práci měl kde odpočinout, vybudoval ve vnitřním nádvoříčku domu barokní zahradu.
Musela být nádherná. Nikdo již neví, jak vypadala, nezachovaly se žádné plány ani dokumentace a její jediné zobrazení se nachází na Langweilově modelu Prahy. Podle modelu v ní stál i malý zahradní altánek. Jediné jisté nicméně je, že pan Mayer měl vytříbený umělecký vkus a šlo o velmi zámožného člověka – zahrada totiž byla zdobena sochami od samotného Matyáše Bernarda Brauna, největšího českého sochaře.
A tehdy, na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se zahrada těšila své největší a také poslední slávě. Zelený kout uprostřed města, oáza klidu a rajský dvůr cenzora a jeho rodiny. Zahrada s altánem a sochami, zahrada, jejíž krásu už nikdy neuvidíme… Anebo ne?
V roce 1853 tu již zahrada není. Kam zmizely sochy? Co se stalo s altánem? Nikdo neví. Stromy i plastiky odvál čas. Cenzorský úřad byl zrušen a s ním odešel i lesk Františku. Do domu se nastěhovala lůza, na zahradě vyrostly dílny, prádelny a sušáky. Na stromy a květiny nebylo místo, důležité bylo přežít.
A pak došlo k asanaci. Stará čtvrť byla zbourána, vystavěly se nové domy. Věžička domu došla obnovy a dům U Cenzorů dostal nový vzhled. Jak to ale vypadalo se zahradou? Nijak valně, v polovině minulého století šlo o betonový dvorek, na kterém stály roztroušené sušáky na prádlo. Pak ale přišla rodina, která se rozhodla vše změnit.
Podařilo se mi domluvit si schůzku s člověkem, jehož rodina o zahradu pečuje a která ji celou prakticky obnovila. A on vyprávěl. Seděli jsme v pokoji v přízemí domu U Cenzorů, za oknem se rozkládal výhled na pnoucí se břečťan a dvě podivné sochy a mně bylo dáno vyslechnout si zbytek příběhu.
Otec současného majitele bytu se o existenci zahrady dozvěděl spíše náhodou. Bydleli tenkrát na hlavní třídě ve městě a čirou shodou okolností přišli na to, že jistá rodina, vlastnící byt v čísle popisném 798/5 v ulici U Obecního dvora touží po světlém bytě na rušné třídě uprostřed města. A protože oni naopak toužili po klidném, malém bytě uprostřed staré zástavby, kde je klid a dýchá na vás starobylost místa, slovo dalo slovo a rodiny si domovy zkrátka vyměnily.
Pan Stöckl starší, otec současného majitele bytu, se do myšlenky zahrady zamiloval. Fascinovala ho možnost obnovení původní barokní zahrady, vysnil si, že tu místo betonu a sušáků bude mít zelený břečťan, záhony růží a sochy. Tato zahrada je nejen příběhem úpadku, je také odrazem toho, co všechno dokáže lidská duše, když doopravdy chce. Když chce tak strašně moc, že dokáže sny proměnit v činy.
Beton byl odstraněn. Vyrostly zde záhony, byl vysazen břečťan. Pan Stöckel nechal zhotovit repliky dvou Braunových soch ze zámku Valeč a usadil je do zahrady. A zahrada rozkvetla.
Jeho syn, Stöckl mladší, vztah k zahradě zdědil. A rozhodl se, že bude barokní sen žít dál. A žije i zahrada. Kdo do ní vstoupí, komu se poštěstí, že se před ním vrata domu a následně i kované mříže zahrady rozevřou, uvidí prostor jako dlaň maličký, zmáčknutý ve zdech okolních domů. Zdi porostlé břečťanem se nad návštěvníkem naklánějí a dokonale ho oddělují od světa tam venku. Zde je jinde. Tady není město, není tu hluk, nejsou tu auta, hotely, obchody a turisti. Je tu cestička dlážděná pražskou dlažbou a dva záhony růží. Je tu živý plot z břečťanu, jehož středem vede otvor, mířící do zadní části zahrady. Průchod střeží dvě karyatidy – již zmíněné kopie soch, připomínky toho, co bylo a může být. Pítko pro ptáky, zhotovené ze staré kuželky a lavoru. Historická zeď s reliéfem vinných hroznů se skoro ztrácí pod záplavou břečťanu, stejně tak kůlna v zadní části zahrady anebo balkon, vznášející se v zeleni nad ní.
A ona tu je a je krásná. Sen Cenzora pokračuje dál. A možná, možná bude jednou obnoven i její původní barokní vzhled a bude možné si ji prohlédnout takovou, jakou ji mohl vidět i vážený pán František Antonín Mayer.
Za poskytnutí informací a fotky jakož i umožnění přístupu do zahrady a podnětný rozhovor děkuji panu Janu Stöcklovi. Archivní fotka mi byla poskytnuta panem Cyrillem Marounkem, kterému tímto také děkuji.
Dobry den, je nejak mozne kontaktovat majitele zahrady U Censoru? Hledam misto na privatni oslavu narozenin a tato zahrada by splnovala moje pozadavky. Mnohokrat dekuji. S pozdravem. Lada Lipkova
Dobrý den,
nejsem správkyní blogu, ale prosím za všechny -nedělejme z té zahrady holubník. Kouzlo podobných míst trvá jen tak dlouho, pokud je obtížné se na ně dostat.