Zahrádecko


Přenesme se na počátek čtrnáctého století na území pozdějšího Máchova kraje blízko České lípy. Nebo možná raději ne, byla by to tu všude samá rašelina, močály a vratké lávky, které představovaly jediný alespoň trochu pevný bod široko daleko.


Ve čtrnáctém století se z nařízení Karla IV. krajina začala vysoušet. Vybudovala se zde soustava rybníků, náhonů, potoků, průplavů, průlivů, říček a tůněk, která šikovně svedla vodu, dala tak vzniknout zemědělské půdě a ještě byla pro místní zdrojem ryb a náhonů pro mlýny. A nebylo vůbec těžké to celé vytvořit. Jsme totiž v Máchově kraji, což znamená pískovec, kam se jen podíváte. Většina staveb – mlýnů, zídek, ale i lidských obydlí, byla vybudována z pískovce nebo přímo do něj. Pískovec je měkký kámen, dobře se otesává a modeluje, není těžké vyhloubit si v pískovcové skále jeskyni nebo odtesat pár bloků. A proč to celé vykládám? Proč tak zdlouhavý úvod? Protože nejlépe čtenáři nastíní, jak dnes krajina Zahrádecka vypadá. Úplně stejně (jistě, přibyly domy, silnice a elektrické vedení, ale chápejte mě…). Krajina rybníků a potoků tak propojených, zašmodrchaných a podivně vedených, že je zde možné jít od jednoho rybníka ke druhému prokazatelně celou dobu z kopce a potok, který rybníky spojuje, přitom poteče opačně. Krajina můstků, vytesaných skalních průrev pro vodu, krajina náhonů, zřícenin pískovcových hrádků, které jsou zde doslova na každém krtinci, tesané sklepy, jeskyně a domy, zámek s parkem a komponovanou krajinou okolo, staleté lipové aleje, rozpadlé altánky uprostřed hvozdů, kapličky a boží muka v polích, a to vše pod pečlivým dohledem dvou majestátních hor, které Vás budou provázet kamkoliv jen vstoupíte. To je Zahrádecko. Vítejte.

Přemýšlela jsem, jak Zahrádecko nejlépe popsat. Je toho tolik, o čem by se dalo mluvit (a o čem také mluvit budu). Je toho tolik a na tak malém území, že je snadné se do všeho zamotat a ztratit, nebo vytvořit suchý telefonní seznam: jméno hradu – kdy byl postaven – kým byl postaven – fotka. A to by nebavilo ani mě, ani čtenáře. Rozhodla jsem se to pojmout jinak. Orendor, to má být především o krajinách. A abyste poznali krajinu, musíte jí především projít. Já vás v tomto článku pozvu na několik procházek po krajině Zahrádecka. Vkaždé pečlivě popíšu, kudy a kam půjdeme a co uvidíme. Jsem si vědoma toho, že jsem nepopsala všechno a mnoho míst vynechala. Ono to ani jinak nejde. Zkuste si popsat krajinu se vším pamětihodným, co v ní je. Vycházela jsem tedy z cest, jak jsme je podnikli my a co jsem viděla já.

Krajinou Holanských rybníků

Hastrman, Katynka, Vlhošť, rybníky a mlýny… říká to někomu něco? Mluvím o knize Miloše Urbana Hastrman, podle které byl nedávno natočen i film. Budu-li mluvit čistě o knize, myslím, že na tohle dílo, stejně jako na jakoukoliv jinou Urbanovu knížku, může mít čtenář v zásadě dva názory. Buď ji bude milovat nebo nesnášet. Je to jako anglické octové chipsy, ale na papíře. Kdo si vybral tu první možnost, doporučuji mu si před cestou knížkou znovu zalistovat. Odehrává se právě tady, v krajině Holanských rybníků. Která je kouzelná.

Začneme v Holanech. Vsi, která se jako všechny tady pyšní několika dochovanými roubenkami (v životě jsem neviděla tolik roubenek). Projděte si ji, vážně to doporučuji. Nacházíme se sice v sudetech, takže většina vesnic v okolí je v dezolátním stavu, ale zrovna tahle je poměrně pěkná. A když budete mít štěstí, narazíte i na půvabnou uličku, lemovanou vysokými, pískovcovými zídkami, která vás ihned přenese o několik set kilometrů na sever – do krajů anglických.

V Holanech se, co se historických památek týče, nachází hrad Rybnov. Alespoň podle popisku. Reálně se jedná o zarostlý kopeček nad silnicí, kde není vidět ale vůbec nic.

Z Holan se pak dejte dál kolem Holanského rybníka po červené značce. Přes rybník a ves je krásný výhled na Vlhošť, která milostivě shlíží z výšky na svět ve svém stínu.

Po nějaké době dojdete až k hradu Vítkovec. Hrad – spíše jedna stěna uprostřed lesa. Dříve patřil rodu Vartenberků, kterým tady ostatně patřilo tak nějak všechno a kteří vybudovali i zámecký komplex v Zahrádkách.

Když hned za Vítkovcem sestoupíte k mlýnskému náhonu a k potoku (jedná se o Bobří potok, který vás tady bude provázet celou dobu) dá se jít pěknou cestičkou podél náhonu až na místo, kde se potok s náhonem stýkají. Země tam tvoří ostrou špici, zabíhající hluboko do vodních toků. A tam, na výčnělku země obklopené vodou je jeden z posledních pozůstatků zdejších mokřadů a rašelinišť, podmáčená půda, na jejíž hraně stojí budka na kuřích nožkách (přeháním jen trochu, stojí na kůlech, ale metr nad zemí) a pár včelích úlů.

Podél náhonu se nedá pokračovat dál, nezbývá než vylézt nahoru a vrátit se na cestu. A po několika málo krocích tam spatříte ikonickou stavbu zdejšího kraje. Kamenný mostek. Ale jaký mostek! Vyskládaný z jedné vrstvý kamenných bloků se v oblouku klene nad vodní strží, kudy z Hrázského rybníka Bobří potok odtéká. Visí z něj kořínky a chuchvalce mechu a celkový dojem je naprosto úžasný. Průrva je ale bohužel vyschlá, hráz se protrhla a znovu obnovila tak, že byl přívod vody zastaven. To je jistě škoda, ale zato je možné sestoupit pod mostek, projít se skalní průrvou a dojít až k nové hrázi (která je postavená jako blok, jež drží vodu metr nad úrovní terénu. Ve výsledku tedy stojíte a na dosah ruky od vás, ve výšce prsou, se nachází hladina rybníka).

Po cestě dál minete zbytky mlýna a dojdete k Dolanskému vodopádu, pod nímž se skrývá jeskyně. Dá se do ní dostat spuštěním se podél břehu. Je to zakouřená, smradlavá díra se spoustou vyrytých nápisů (z nichž některé jsou hodně staré). Samotný vodopád není, co se vůně týče, o moc lepší, voda je tu zřejmě poměrně špinavá.

Odbočte z červené, jen na chvilku, a dejte se pár metrů proti proudu potoka který napájí vodopád. Potok vedle vás poteče ve vysekaném korytě ve skále. A vy míříte k Dolanskému rybníku a dalšímu mostku, který tentokrát hlídají dvě kamenné sochy – Panna a Hastrman, odkazující na Urbanův román. Sedí tam, každá na jedné straně mostu a dívají se na rybník. Také se podívejte. Vlhošť tam je a trpělivě shlíží.

Pokračujte po červené. Výhled je tu nádherný a po chvíli dojdete k obnovenému křížku. To je obecně charakteristika celého tohoto území. Asi nikde jsem nepotkala místo, o které by bylo tak… občansky staráno. Všechny křížky a boží muka jsou pečlivě opravené, v lesích probíhá výběrové těžba smrku a osazování původními dřevinami a tento kraj je zkrátka… starý. Starý a zachovalý. Dýchá z něj vlhkost a život, síla toho, co bylo vylíčeno v knížce. Vážně stojí za to se sem podívat.

Od křížku se dá vyběhnout po úzké šíji do středu rybníka a pak se zase vrátit zpátky. Je tam další výhled na rybník a na Ronov.

Dále po červené a zbytky tentokrát Dolanského mlýna. Asi nejzachovalejší, dá se tu odečítat, kde byla jaká místnost, kde usazeno kolo a jak mlýn vlastně fungoval. Je zarostlý a zeleň ho postupně pohltí. Vy ale jděte dál, dál a dál stále po červené až k Nebeskému rybníku. U něj se nacházely dvě sochy – sv. Antonín a Jan Nepomucký. Teď už je tam jen jeden osamělý světec. Shlíží na rušnou silnici pod sebou. Je to smutné místo a ukazuje, že zloději mají zájem krást i kamenné sochy svatých.

Náladu by mohla spravit Smrtka. Skála, která své jméno získala buďto podle starého zvyku shazovat z ní na jaře do vody Moranu nebo dle tvaru, který připomíná lebku. Slyšela jsem obě varianty, první potvrdit neumím a na tu druhou asi nemám dost fantazie… Ne, lebku jsem v tom rozhodně neviděla. Dá se vylézt i na skálu nahoru, ale nám mrzlo a schody byly naprosto zledovatělé, takže o autentický výhled jsme byli připraveni.

A kam dál? Obejít si Koňský rybník, na který se Smrtka dívá a zpátky (vytrvalejší mohou zamířit ještě do Stvolínek nebo až někam dál, za ně). Obejít rybníky lze i druhou stranou, přes Hostíkovice, kde stojí hřbitovní kostel sv. Kateřiny. Alespoň původně byl zasvěcen Kateřině, současné zasvěcení je od 18. století jiné. Zajímavostí kostela (kromě toho, že je vážně moc hezký) je poněkud záhadná zmínka ve wikipedických pramenech, že byl roku 1975 odsvěcen a sloužil rekreačním účelům. Že by pionýři jezdili o prázdninách kempovat mezi hroby a v kostele si vařili? Nebo sem zasloužilí komunisté jezdili lovit ryby, zatímco jejich ženy si mezi hrobečky dělaly kurzy manikúry? Ne, opravdu si nedokážu představit, jak se v kostele a přilehlém hřbitově mohl kdokoliv jakkoliv rekreovat.

Tato cesta má ještě jednu výhodu, uvidíte hrad na ostrově na Milčanském rybníku. Byl postaven ve čtrnáctém století, ale později zastíněn větším bratříčkem Vítkovcem. Od té doby hrad chátral a jeho opevnění pak v 19. století zatopila voda. Dnes už z něj není z dálky vidět nic a zblízka jsou k tomu potřeba plavky, brusle nebo lodička. My neměli ani jedno, takže krásy této zříceniny nám zůstaly utajeny.

Uznávám, z památkového hlediska není tato cesta nic moc, ale o to ani nejde. Ne tady. Vychutnejte si sílu krajiny, rybníky, průplavy a potoky. Sledujte tok vody a hledejte na kopcích nad cestou kamenné základy hradů a mlýnů. Jen tak si cestu užijete naplno.

Do Holan je to už kousek a dnešní výlet čarokrásnou krajinou rybníků, potoků, co tečou do kopce, náhonů, mlýnů a hrádků je u konce.

Vlhošť a Ronov

Když už poutníka hora provází celým krajem, hodilo by se podívat i na ni samotnou, že?

Putování k Vlhošti lze začít v Blíževedlech. Stojí to za to, protože se cesta dá spojit s návštěvou hradu Hřídelík, který se nachází jen kousek za vsí. Hrad stojí na zachovaném pískovcovém bloku, jakémsi hříbku, vystupujícím z krajiny. Hříbek je docela výstižné slovo, protože „třeň“ kopce je značně zúžená a zerodovaná, opravdu dělá tvar houbičky. Je v ní spousta chodeb, proláklin, jeskyň ale i přírodních sloupů, vymletých mořem, které se tu během druhohor nacházelo. Raritou hradu je jistě přístupová cesta. Do vnitřního tělesa lze v zásadě vstoupit jen štolou, vytesanou přímo nitrem kopce.

Zpět do Blíževedel a k Vlhošti zamiřte po červené a následně po zelené kolem skalních stěn, útvarů a štol. Asi v půlce cesty zkuste odbočit a vydat se po lesní pěšině přímo na východ. Biologicky zdatní totiž jistě ocení přírodní památku Pod Hvězdou, kde se nachází tůňky, mokřady, orchideje a nějaká ta vzácná žoužel (v tomhle bohužel nemůžu sloužit, zvířátka mě nikdy ani za mák nezajímala). Ale proč tedy jít touhle cestou? Protože se stačí obrátit a vyrazit po prastaré lesní cestě přímo nahoru k Hvězdě. Po cestě minete boží muka a skalní byty (Tohle je něco, co by mě vážně zajímalo. Opravdu bylo takové terno bydlet v začouzené vlhké díře daleko od civilizace uprostřed šíleně strmých skal? Nebo na tom jakékoliv jiné možnosti bydlení nebyly o moc lépe? O klasické architektuře něco málo vím, ale tohle mi zůstává záhadou). Zásadní mi ale přijde ta cesta. Je nádherná. Opravdu, neskutečně krásný úvoz stoupající lesem, po obou stranách strmé skály a strže. Paráda.

Když hned u vstupu na lesní pěšinu zvednete hlavu a podíváte se doleva, uvidíte (anebo taky ne) záhadný hrad Hvězda. Záhadný proto, že se o něm neví prakticky vůbec nic, má dosti neobvyklý, šestiúhelníkový půdorys a obecně je opředen mýty a legendami. Pro mě je ale asi zdaleka nejzáhadnější cesta, kudy se obyvatelé na hrad dostávali. My se tam nejdříve pokusili logicky dojít z vesnice Hvězda, po skalní šíji. Šíje to byla hezká, ale pískovcová, a tedy plná proláklin a propastí. Zkrátka a dobře nebylo možné (aniž byste měli lano nebo křídla) to projít. Druhá cesta, a nakonec úspěšná, vedla zezdola, ze silnice pod hradem. Žádná cesta v dohledu, jen svah, který se skoro blížil překročení kritické hranice a překocení na druhou stranu. Lezli jsme to po čtyřech. Nahoře nás čekal půdorys hradu, vytesaný kalich ve skále a stále ještě záhadná cesta, protože oproti našemu očekávání to nahoře s komunikacemi nevypadalo o nic lépe. Dolů jsme napůl spadli a napůl sklouzli.

Hvězda je pravděpodobně tou nejkrásnější vsí zde v okolí, s chráněnou alejí, kaplí a krásnými roubenkami. Avšak dále po zelené a po modré až ke žluté, kde už konečně začíná stoupání na horu samotnou. Vlhošť. Hora se zachovanými bukovými lesy, suťovišti a výchozy skal. Cestu nahoru započne stezka vytesaná ve skále, skalní průchod. Pak žlutá značka horu obkružuje a nabízí (pokud tedy není mlha, která zde padá naprosto nečekaně a je opravdu velmi hustá) krásné výhledy do krajiny. Až na vrchol cesta nevede, kdo se tam chce dostat (a nechat se ohrozit „tlustými pavouky“ jak snaživě informují noviny), musí vyrazit vzhůru po svých.

Vlhošť není moc vysoká hora, ale rozhodně zajímavá. Zajímavé je už její jméno. Ačkoliv je podle všech pravidel a zvyklostí rodu mužského, mnoho lidí, zejména ovlivněných Urbanovým románem a jeho myšlenkou, vnímá toto jméno v rodu ženském. Ženský rod používám i já, protože se mi zkrátka líbí víc, líbí se mi kontrast dvou nejmajestátnějších hor této krajiny TA Vlhošť a TEN Ronov.

A zajímavé jsou i kameny, nacházející se na jejím vrcholu. Jak vidíte na obrázku níže (obrázek není můj, převzala jsem ho, stejně jako všechny následující informace o nich s laskavým svolením autorky z prací Ivy Pohůnkové) jedná se o dva shluky kamenů, každý na jedné straně vrcholu. Kameny jsou číslované a doplněné šipkami. Jak uvádí Iva Pohůnková : „Tyto kameny jsou od sebe vzdáleny přibližně jeden metr a číslovány po sobě jdoucími čísly na protilehlých stranách. Společnými čísly k sobě přiléhají – tedy kámen s čísly „20“ a „19“ stojí vedle kamene s čísly „19“ a „18“, přičemž obě čísla „19“ hledí na sebe – jakoby vymezovaly úsek mezi nimi. Materiálem je pískovec, který se ve vrcholových partiích Vlhoště již nevyskytuje, kameny musely být tak přineseny z nižších poloh. Podle provedení čísel by mohly pocházet z přelomu 18. a 19. století, lze uvažovat o tom, že vymezovaly výseče, ve kterých mohl pozorovatel na vrcholu hory zakreslovat jednotlivé výrazné krajinné prvky v dohledu nebo jiné body.“ Iva Pohůnková také dále dedukuje, že mohlo jít o pozůstatek mapování (ačkoliv se ho nepodařilo ztotožnit s žádnou dosud známou mapovací akcí).

Nejsem kartograf, ale nějak se mi to nezdá. To museli kvůli zakreslování krajinných bodů tesat do kamenů číslice a pak je tahat na kopec (a nejsem ani geolog a fyzik, ale myslím, že jeden člověk ten kámen nahoru sám zkrátka dopravit nemohl)? Nestačilo tam zapíchat klacíky?

Jisté nicméně je, že kameny na vrcholu Vlhoště zůstávají poněkud záhadou. Další podobné se ještě nachází v Heřmáneckém dole a polesí Bročky, jejich tamější přítomnost ale není o nic méně záhadná než ta zde. Kromě článků Ivy Pohůnkové jsem o celé věci našla jen už poněkud mystické zkazky o vlkodlačích rejích. Taky nevím, jak mohly kameny s tesanými číslicemi zprostředkovat vlkodlačí reje…

A to je o Vlhošti vše. Cestou zpátky je dobré zastavit se u přírodní památky Stříbrný vrch, je to další ze zajímavých pískovcových výchozů. Z Blíževedel se pak dá procházka protáhnout i na Ronov. Strmou čedičovou horu se zbytky hradu na vrcholu. Jedná se o další z mnoha zřícenin v okolí, patřící pánům z Dubé (tentokrát sice s jasnou, ale málo uvěřitelnou přístupovou cestou). Výhledy opět parádní, zvláště doporučuji pohled na Holanské rybníky a pak na druhou stranu k poutnímu kostelu s loretou v Ostré u Úštěka. Ronov je nepřehlédnutelná dominanta krajiny právě svým až neobvykle příkrým tvarem. Nachází se na něm biologicky cenné suťové lesy.

A posledním zastavením na této dlouhé cestě je obec Stvolínky. Je opravdu až raritní. Dle obecních stránek má asi 200 stálých obyvatel, ale přitom obrovský zámek a kostel Všech Svatých, který je podle některých pramenů jedním z nejstarších kostelů v Čechách. Zámek prošel mnoha přestavbami, slávou i úpadkem (kdysi měl i barokní zahradu s fontánou), byl letním sídlem Litoměřických biskupů, za komunismu připadl JZD, které z něj udělalo sklad. Dnes je zámek i kostel v absolutně dezolátním stavu a nadále chátrá. Smutný osud všeho, co se kdy dostalo do rukou JZD. Zámek se postupně snaží opravit soukromá iniciativa.

Fajnšmekři ještě jistě ocení i hřbitovní kapli, zasvěcenou poněkud neobvyklému světci – svatému Justinovi.

To je z putování po dvou největších horách Zahrádecka vše.

Zahrádky a Peklo

Komponovaná krajina, vztažená k zámku v Zahrádkách, byla vybudována pod patronátem Albrechta Valdštejna a později rodu Kouniců, kteří zámek vlastnili. Jméno Albrechta z Valdštejna by něco mělo říkat nejen historikům, ale i těm, kteří se zajímají o komponované krajiny. Ano, Mariánská krajina poblíž Jičína, Valdštejnova lodžie a slavné několikařadé aleje, to všechno jsou také krajinné kompozice, vzniklé pro majitele „státu ve státě“ – mocného Valdštejna.

Komponované krajiny, to je zajímavá věc. Nejedná se totiž o něco, co by jejich tvůrce sám mohl kdy spatřit. Pomník, kniha, budova, organizace… to všechno jsou téměř okamžité výsledky práce, něco, co uděláte s tím, že si sami vychutnáte největší krásu budovaného. Ale zahrady a tím spíše krajiny? Ne. Tady jde o vizi, vizi člověka, který si musí představit, jak krajina může vypadat za dvě stě let, jak krásná bude, a proto ji budovat. Ne pro své děti. Stěží vnoučata. A on sám se svého díla nikdy nedočká.

Valdštejn nechával budovat velkorysé krajinné kompozice, ačkoliv dobře věděl, že on sám je nikdy neuvidí. Není to obdivuhodné? Dokázat se řídit vizí několikasetleté budoucnosti a pro ni pracovat. Taková alej, pro tu je dvě stě let tak akorát, možná ještě málo. A pokácená je za dva týdny. Je tak snadné krajinu zničit, a tak těžké a vizionářské ji vybudovat. To je asi tak ve zkratce to, proč studuji, co studuji a proč vlastně tenhle blog píšu…

Jak je vidět na obrázku, původní kompozice sestávala z klasické „trojnožky“ – patte d’oie, tedy kompozičních os, které spojovaly zámek s výraznými body v krajině. Jednotlivé prvky kompozice budu popisovat postupně, spolu s cestou výletu.

Začneme na zámku v Zahrádkách. Roku 2003 vyhořel a v současné době probíhá složitá rekonstrukce. Dovnitř se tedy podívat nedá, ale je možné projít si rozlehlý anglický park okolo.

Pokračujme po modré značce na jih lipovou alejí, reliktem stromořadí, které tu kdysi stály podél všech tří os. Měří dva kilometry, byla založena Albrechtem z Valdštejna a od roku 2002 je zařazena v programu Natura 2000. Na aleji samotné je docela dobře vidět, jakým způsobem probíhá údržba podobných objektů. Část nejblíže k zámku (řekněme první polovina aleje) je perfektně udržovaná, stromy dosazované a je o ně pečováno. K tomu dosazování bych možná měla nějaké výhrady, stromy jsou i z mého laického pohledu strašlivě blízko u sebe, jejich koruny se tak navzájem utlačují a podstatně si zkracují životnost. Nicméně druhá půlka aleje – nic. Postupně se pomaličku ztrácí v záplavě křoví, o stromy se nikdo nestará a zkrátka ten první kilometr, který si většina lidí projde a který je ze zámku ještě dobře vidět, stačí.

Asi uprostřed aleje je Barbořin kamenný most, na kterém stávaly sochy svaté Barbory a Jana Nepomuckého (ty byly později přeneseny do areálu zámku). U svaté Barbory se na chvíli zastavme, tato ne úplně známá světice má totiž ve zdejším kraji pravděpodobně největší hustotu svatostánků a svatých míst na světě – kapličky, sochy, kostely i tenhle most je jí zasvěcen… Proč ale zrovna Barbora? Některá z těchto míst nechali vybudovat Kounicové a ti jsou v hrobce v kostele sv. Barbory (který poutník ještě po cestě mine) dokonce pohřbení. Nenašla jsem, že by Kounicové měli s Barborou nějakou spojitost, ale je to možné. Pravděpodobnější mi však přijde druhá možnost – Barboru uctívali horníci, které si sem Kounicové přivedli kvůli kopání průplavů a technickému provedení vodních děl. Svatá Barbora, patronka horníků, pyrotechniků, těžařů (ale třeba i architektů a matematiků) byla ve středověku oblíbenou světicí všech, kteří pracovali v rizikových zaměstnáních a jejich život visel každý den doslova na vlásku.

Hned za mostem odbočte doleva do bývalé bažantnice, staré, stařičké, ze 16. století, jedné z nejstarších bažantnic v Čechách. Les je zanedbaný, ale musel být krásný. Rozpadající se hájovna stráží zarostlý rybník. Kdysi na něm byl i ostrov a panstvo mohlo jezdit po rybníku na lodičkách (Jsem jediná, kdo má dojem, že se středověká šlechta musela šíleně nudit, když největší zábava týdne pro ně byla svést se po rybníku na lodičkách?). Les je zvláštní, vedou jím prázdné hráze a valy (možná na směřování vody), potůčky, mostky a zarostlé kameny. V současné době v něm probíhá obnova, kdy uvědomělí lesáci kácí smrky a nechávají zde růst listnaté stromy, které se do tohoto podmáčeného území jistě hodí víc. V lese je vidět jasný kontrast mezi tmavými a pustými částmi se smrkem a pak ty otevřené úseky s listnatými dřevinami.

Postupně se po rozbahněných cestách neustále se měnícím lesem dá dojít k zahrádeckému letohrádku. Stavbě, ke které směřovala druhá, dnes již zaniklá osa. Její zbytky se při troše dobré vůle ještě dají v lese rozeznat, ale kdo ví, jestli to není z větší části jen zbožné přání. Kruhová stavba s ochozem sloužila jako zázemí pro panstvo na lovu. V prvním patře se jedlo a odpočívalo, ve druhém tančilo. Dnes už toho z letohrádku příliš nezbylo a to málo, co je, nemá daleko ke zřícení.

Zajímavá cesta vede také hned od Barbořina mostu doprava. Krásná pěšinka podél rybníků, kdy na konci ten, kdo po ní kráčí, dojde k prastarým rybím sádkám, které zde stojí od 16. století. Cesta je dnes uzavřena branou, ale ta se nezamyká a je možné jí projít.

Kolem sádek dál, malou odbočkou po modré až k hradu Jiljov. Tedy, možná šlo o hrad. Možná o tvrz nebo jen o sen romantického majitele panství. V historických dokumentech se opravdu dá jakási tvrz Jíljov najít, ta ale podle historiků stála někde na Mělnicku. Je také docela dobře možné, že šlo jen o uměle vytvořenou, romantickou zříceninu. Ať už to ale bylo jakkoliv, dnes je Jiljov hezkým zastavením uprostřed lesíku. Dá se vylézt až na „věž“ (moc toho neuvidíte, ale je to cool).

Jiljov se také nachází na samém okraji obory Vřísek, která chová muflony a kozy bezoárové. Obora je nepřístupná, zámek Vítkovec i jeskyně jsou tedy návštěvníkům uzavřené. Vřísku se také říkalo Žižkův vrch, protože zde údajně Jan Žižka věznil a poté nechal popravit svého bratra, který byl knězem v Holanech.

Dále se dá jít zpátky a pak podél její zdi a napojit se na červenou turistickou značku. V polích přitom spatříte neobvyklou „Osamělou skálu“ – podivný skalní masiv uprostřed pole, který ukrývá zvláštní, modrý výklenek, snad kapličku.

Po červené dále až ke kostelu svaté Barbory, posledním vrcholu kompozice, ke kterému směřovala třetí cesta. Podél cesty je teď vysazená nová alej, za takových 200 let si ji tedy budete moci prohlédnout ve vzrostlé podobě. Na kostele je velmi zajímavá zvonice, která je dosti netypicky natočena k vlastní mase kostela diagonálně. Kostel samotný stojí na geniálně vymyšleném místě. Vyvýšená skála z něj činí nepochybnou dominantu okolí a kostel je tak vidět ze všech stran, i z velké dálky zahlédnete jeho zářící věžičku na kopuli. Jo jo, kdysi lidi přemýšleli nad tím, kde stavbu postaví…

(Alej je před kostelem ukončená schodištěm se sochami dvou svatých – sv. Václava a sv. Judy Tadeáše)

Zde se dá snadno po třetí kompoziční ose vrátit do Holan a nebo… udělat ještě menší odbočku. Odbočku k soše jedné opravdu, opravdu neobvyklé svaté. Svatá Starosta, dívka, která se tak moc nechtěla vdát za pohanského knížete, že si vymodlila, aby jí přes noc vyrostly vousy. Načež ji její vlastní otec nechal ukřižovat, Starosta se tedy zobrazuje jako dívka s plnovousem přikovaná ke kříži. Údajně dává svou milost věřícím najevo tím, že jí sklouzne z nohy střevíček. Jedná se o poněkud nezvyklou svatou, v našich zemích se její svatostánky ovšem také objevují. Nejznámější je asi socha v pražské Loretě, která mimo jiné sloužila jako předobraz Arbesova romaneta Ukřižovaná.

Kdo má odvahu a vydá se kousek po hlavní silnici, dojde k Mnichovské průrvě. Jedné z mnoha důkazů lidské práce a vytrvalosti při práci s vodou. Obrovitý kanál zbudovaný za Karla IV., jímž se valí proudy zpěněné vody Bobřího potoka. Silnice průrvu překonává po pískovcovém mostě. Je možné sejít až dolů k vodě, je to sice náročné a v něčem i nebezpečné, ale upřímně, mně daleko nebezpečnější přišlo přecházení silnice při pokusu dostat se k průrvě samotné.

Stejně zajímavá, i když malebnější, je Novozámecká průrva v části Zahrádek zvaných U Staré Pošty. Gotickým obloukem vedle hospody se dá sejít do kouzelného parčíku na břehu Novozámeckého rybníka. Jsou zde sklepy, altánek a dřevěný mostek nad průrvou – další štěrbinou plnou vody, nespoutané vody, výpustě Novozámeckého rybníka. Po cestě naučnou stezkou se dá dojít až k vyhlídkovému molu – ornitologické pozorovatelně, která přes rybník hledí na fascinující panorama Českého Středohoří.

Vrátit se do Holan a vyrazit zase na druhou stranu – do Pekla. Jedná se o soutěsku tak hlubokou a úzkou, že se v ní drží teplotní inverze a mrazivé teploty i dlouho poté, co má zbytek kraje už dávno jaro a léto. Díky tomu tu rostou žijí neobvyklé, vzácné druhy. Většina návštěvníků asi bude znát druh pouze jediný – bledule, které tu rostou v neskutečném množství a jsou velkou turistickou atrakcí. Tak velkou, že Peklem denně proudí tisíce návštěvníků jen za jediným cílem – projít soutěskou tam a zpátky a získat co nejvíce fotek těch malých bílých kytiček. Asi si dokážete představit, co to s těmi malými bílými kytičkami asi dělá.

Cestu je asi nejlepší započít nahoře – projít si soutěsku po východní straně, shora. Cesta totiž vede po nádherné hraně údolí, ohromuje vyhlídkami a porosty borůvčí. A pozor po cestě je možné narazit na kozí farmu, pravého šampiona ve svém oboru, který vyhrál za své kozy desítky a desítky cen. Také zde lze zakoupit nějaký ten sýr. Stojí to za to, věřte mi.

Sejít se dá cestou kolem památníku několika zabitých vojáků, pak se napojit na červenou a jí projít údolí, tentokrát po té tradičnější cestě. Tady na začátku se hodí mít oči na stopkách, ve skalách jsou vytesané reliéfní portréty Schopenhauera a Nietzcheho. Většina lidí sice tvrdí, že jde o věrná zpodobnění Stalina ale nikoliv, opravdu je to Schopenhauer a Nietzsche.

Kdo by minul odbočku ke Skautské skále, špatně dělá. Skautská skála je bývalý lom, kde po ukončení těžby probíhaly schůzky oddílů. Historii místa připomíná pamětní deska upevněná na skále. Kdo má odvahu, může po strmě spadající hraně lomu vyšplhat na skálu nad něj. Odměnou budiž nádherné výhledy a spousta borůvek.

Ještě o pár desítek metrů dál za Skautskou skálou se nachází jeskyně. Obydlená jeskyně (což se dá poznat kupříkladu podle krabic s jarem, mýdly nebo kompletní sestavou potřeb pro vaření).

Cestou zpátky a soutěskou dál. Místní největší atrakce je, kromě bledulí, vyražená štola ve skále, kterou je možno projít. Je temná, úzká a dlouhá. Zajímavější, alespoň z mého pohledu, je údolí jako takové. Kupříkladu Robečský potok, který jím protéká. Někdy v devatenáctém století byl potok upraven a splavněn, aby zahrádecká šlechta mohla provozovat vzrušující a neobyčejně dobrodružnou zábavu – plavení se po lodičkách po proudu potoka a pak jet v kočáře zpět. To je vzrušení, že? Aby cesta byla správně romantická, byly břehy potoka osázeny dřevinami – olšemi a dalšími, protože prázdné plochy byly příliš fádní. Jak úžasně to nefunguje je možno vidět právě v dnešní době, kdy je, nepřeháním, 75% stromů vyvrácených, polámaných, sežraných nebo jinak poškozených a nové se neobjevují.

Protože je údolí tak strmé a úzké (a v neposlední řadě i proto, že je chráněné), neprojede sem žádná těžká technika a padlé stromy se tak nechávají vlastnímu osudu. Tím pádem se kromě NP pravděpodobně jedná o jediné místo v republice, které se opravdu nechává existovat bez vnějších zásahů (kromě těch od snímkuchtivých turistů). Ovšem nejedná se jen o stromy. Když půjdete po cestě dál, narazíte na odlomenou pískovcovou stěnu, které se zřítila na cestu. Návštěvník tak prolézá kolem několikatunových balvanů a s obavami hledí vzhůru, doufajíce, že zbytek stěny zůstane tam, kde má.

Procházka je to nenáročná, mine se ještě několik jeskyní, pamětní deska Ladislava Lise a další a další zákruty potoka, zařezané do skalních stěn. Údolí celé je totiž opravdu dílem tohoto malého toku, za celou dobu své existence si o mnoha desítek metrů měkkým podložím pískovců zahloubil koryto. Obecně geologický vývoj tohoto místa je hodně zajímavý, nachází se to většina typických objektů vzniklých zvětráváním, voštiny či železité inkrustace.

Kdo má ještě sílu, může asi v půlce údolí odbočit na žlutou a dojít do Kvítkova, podívat se na sochu, koho jiného než svaté Barbory kousek za obcí, na Robečský a Kvítkovský hrádek, ze kterých do dnešních časů nezbylo už vůbec nic, ale především na dvoje kamenné schody, zvané Pekelské, vytesané ve skále. Na stěnách vedle stupňů je možné narazit i na letopočty, označující jejích zbudování. Jedná se o opravdu nádherné místo, které by bylo škoda minout.

Pak už jen zpátky do Zahrádek.

A to je všechno. Samozřejmě že ne všechno z krás a zajímavostí, které se v tomto kraji nachází. Ale stejně jako není možné popisovat krajinu, tak ji není možné stihnout projít, a proto popisuji jen to, co jsem sama viděla. V kraji vody, hrádků a dvou hor, které pečlivě chrání tajemství svá i Zahrádecká. V kraji, kterému zůstalo to nejcennější, co jen může místo mít – duše, osobnost a vůle.