Tenhle park byl zvláštní. Takové už dneska neuvidíte. Pokud bych ho měla přirovnat k člověku, bude to lázeňský gentleman přelomu devatenáctého a dvacátého století. S elegantní hůlkou, vždy upravený, jasně čitelný a vzbuzující dojem hluboké úcty.

Osnova

Historie – Rytíř slouží městu

Park – O buku červenolistém, grottě a litinovém altánku

Má návštěva – Rozhovor s pejskařkou a občanská uvědomělost

Historie

Rozlohou si tenhle smíchovský parčík rozhodně nemůže vyskakovat, přejdete ho ani ne za dvě minuty. Budí dojem, že sem vlastně nepatří. Tenhle park by měl být u nějaké rozlehlé venkovské usedlosti, s majiteli romantiky.

A ano, on sem opravdu tak trochu nepatří. Byl zbudován rytířem Eduardem Doubkem, který pozemek zakoupil spolu s usedlostí (od té doby známou jako Doubková). Doubek park roku 1889 daroval Smíchovské obci a ta pověřila předního architekta Františka Thomayera dalšími úpravami parku. Ten zakázku přijal a park byl během let 1891 -1894 vybudován do dnešní podoby. Tehdy zde ovšem žádná velká zástavba nebyla. Smíchov – to bylo pár ulic poblíž řeky, kde stály osamělé usedlosti s velkými pozemky. Veškerá městská zástavba se zde objevila, a pak pečlivě ukryla v labyrintu svých zdí, až později.

A kdo byl onen slavný rytíř Doubek (nebo též Daubek)? Rakousko-uherský šlechtic a politik, který v politice zastupoval zájmy velkostatkářů. Velmi se také angažoval ve Smíchovské obci, zbudoval zde parní mlýn a na místě dnešního Arbesova náměstí nechal k příležitosti narozenin princezny Alžběty Marie Rakouské (dcera jediného syna Františka Josefa – Rudolfa) vybudovat městský park. Původní plán parku i s osazovacím plánem naleznete pod tímto odkazem: http://www.starelesnimapy.cz/digitalizovane-mapy/zahradni-plany/sad-na-skalce-332_V_Z_216/

Skalka se park nazývá podle bývalé usedlosti, ke které patřil, a která stávala v severní části tohoto parčíku.

V útrobách parku se taktéž ukrývá první vodojem města Smíchova a díky násypu na jeho stavbě je tu terén tak členitý.

Kolem roku 2000 došlo dle návrhů architekta Jana Šteflíčka k obnově parku. Poté se ovšem místo stalo útočištěm narkomanů zblízkého centra Sananim. Roku 2012 Sananim odešlo a situace se rapidně zlepšila. Poté v roce 2014 proběhla i rekonstrukce celého parku za 20 milionů korun.

Park

Když vystoupáte po schodech z ulice Ostrovského, jako první vás zaujme socha, shlížející z podstavce. Jedná se o sochu Bojovníků za svobodu, zpodobňující mladého, na první pohled zcela obyčejného muže. Autorkou sochy je Taťána Konstantinová. Obejděte pomník kteroukoliv cestou a stoupejte dále. Postupně se před vámi otevře pohled na dětské hřiště a poté konečně i park samotný. Jako mlčenlivého strážce a připomínku historie parku uvidíte kamenný obelisk datovaný do roku 1894 vztyčený na připomínku rytíře Doubka a jeho daru městu.

A před vámi už se otevírá pohled až kýčovitý. Nepravidelné fazolovité jezero, uprostřed ostrůvek. Do jezera padá vodopád z vysoké skály, pozůstatku bývalého lomu. Ve skále také zahlédnete grottu, umělou jeskyni, která celý romantický obraz ještě doplňuje. Litinový altánek nad vodopádem, který dává místu lázeňský vzhled, zde stojí od devatenáctého století.

Naprostou dominantou parku, protiváhou subtilního altánu, je obrovský buk červenolistý, stojící na výběžku do jezera. Krásný obrovitý pokroucený strom s listy, jež přechází do všech odstínů červené a vytváří dojem, že hoří plamenem. Pokochejte se pohledem na buk a pomalu začněte jezero obcházet. Dejte se cestou vzhůru, zastavte se u altánu a shlédněte dolů. Bohužel už je ale výstup skály dost zarostlý a výhled jistě není takový, jaký býval.

A pak už jen sejít druhou stranou dolů a zastavit se u zajímavě řešeného schodiště do ulice Na Skalce na západní straně parku nebo vyjít z parku ven. Procházka to, jak vidno, není dlouhá. Ale o to víc ohromí.

Má návštěva

Jak je mým dobrý zvykem, při návštěvě parku (mrzlo až praštělo a já musela doslova bojovat o každou fotku neb jsem měla tak zmrzlé prsty, že představa, že si musím ještě sundat rukavici a pohled vyfotit byla až neúnosná) jsem zastavila kolemjdoucí pejskařku a položila jí pár otázek. Vždycky je zajímavé zjistit názor místních, těch, kteří sem denně chodí. Protože něco jiného si myslím já, když sem zajdu jen občas, jen jako návštěvník zvenku a jiný názor můžou mít ti, pro které má park primárně sloužit.

Při rozhovoru mě nesmírně překvapila jedna věc. A to jakási angažovanost, zaujetí pro věc, samotné vnímání prostoru. Říká se, že v dnešní době jsou lidé slepí, ženou se jen za svými cíli a estetičnost nevidí. Co já mohu říct z mých zkušeností, není tomu tak. Tahle paní, a dle jejího povídání i většina místních, si velmi dobře uvědomují, kde žijí, co za prostor to je, jak slouží a jak by sloužit měl. Vyplácí se naslouchat místním, mohou toho spoustu říct.

Jak se jí tu líbí? Park je nádherný, chodí sem denně s pejskem, je to tu opravdu krásné. Vadí jí jen ohrada u dětského hřiště, připomíná prý ohradu pro dobytek, velká prkna tvořící neprostupný plot, tvrdě ohraničující uvnitř a vně.

Jak vypadal park před rekonstrukcí? Bídně, moc bídně. Ale ne že by rekonstrukce toho tolik udělala. Vybrali strašných peněz a ve výsledku si jen někdo pěkně namastil kapsu. Přidalo se pár laviček, obnovil se povrch nějakých cest, ale ve výsledku nic moc. Místní protestovali, nelíbilo se jim takové zřejmé plýtvání veřejnými penězi. Zavolali si i starostu a požadovali po něm vysvětlení. Prý nic neřekl, jen dokola opakoval, že vše proběhlo podle pravidel…

Já osobně nechci soudit, nemám představu, kolik reálně mohla obnova stát a jak moc (případně jestli vůbec) to mohlo být zmanipulované. Kolik stojí lavičky, oprava cest, netuším. Ale co mě na tom fascinovalo a pozitivně potěšilo byl živý zájem o park. Lidé sem chodí, pamatují si, vnímají své okolí. A pak že je vše ztracené!

A na mapě naleznete park zde.