Římov je místem, které jinde v republice absolutně nemá obdoby. Příklad sakrální komponované krajiny u nás, zbudovaný na principu samotné Svaté země.

Osnova

Předmluva – Co byste v Římově našli?

Historie – Od snu jezuitského lékárníka k realitě.

Problémy s mírou – 1:300

80 000 poutníků – Římov se stává slavným

Poutníkova cesta – Obraťte své kroky k Římovu a jako dávní poutníci si projděte celý místní areál.

Závěr – Srovnání map

Areál se skládá z Lorety a kostela sv. Ducha a dále z křížové cesty s 25 zastaveními, zbudovanými kolem vesnice tak aby terén a dominanty zastavení odpovídaly terénu v Jeruzalémě v Ježíšově době. Od všech jiných podobných areálů a křížových cest se liší především originalitou.

Nenajdete tu jen obyčejné kapličky a křížky, ale také průchozí brány, sochy spících apoštolů pod skalním masivem Olivetské hory, Boží hrob zbudovaný v hlubinách umělé skály, potok zpodobňující biblický Cedron či neobvyklá zastavení jako „U chromého žida“ „Stádní brána“ nebo „Pustá ves“. A kdybyste si o nepatrném, maličkém Římově hledali něco více, zjistili byste, že je díky jedné zvláštnosti, kterou ovšem nevybudoval člověk, zmíněn v Guinessově knize rekordů.

Zkrátka a dobře, ačkoliv jsem prošla mnoho křížových cest, viděla nespočet kapliček a svatých obrázků, tak neobvyklou a zajímavou sakrálně komponovanou krajinu jakou je jihočeský Římov jsem opravdu ještě neviděla.

Historie

A jak to všechno začalo?

V době baroka přišla do českých zemí mohutná vlna rekatolizace. Církevní řády (především jezuité) se vší silou snažily převést Čechy po husitských bouřích z tábora kacířů, neznabohů a barbarů do tábora pravých katolíků. Tvář krajiny tak navždy změnily úpěnlivé snahy řádů vnést do země silný základ pobožnosti. Typická „česká krajina“ kapliček, křížků a božích muk je dílem právě baroka. Vznikaly lorety, poutní místa, křížové cesty a kaple. A vznikl i Římov.

Za myšlenkou tohoto místa hledejme brněnského jezuitu, působícího toho času v krumlovské koleji, lékárníka Jana Gurra. Ten měl jednou ve snu vidění, kdy mu Kristus uložil zbudovat loretánskou kapli a křížovou cestu. Ježíš také předpověděl, že ráno za Gurrem přijde mnich Alex se stejnou žádostí. Tak se také stalo a lékárník se rozhodl uvést myšlenku v realitu. Jezuita o svém úmyslu informoval rektora koleje, Felixe Číšu, který poslal písemnou žádost na pražské arcibiskupství o povolení zbudování lorety a křížové cesty v Římově. Povolení podepsal sám kardinál Arnošt Albrecht Harrach dne 20.7.1648. Tento den se tak stal oficiálním datem zrodu kaple.

Náklady na stavbu se pokryly jednak z Gurrova osobního majetku (který pro svůj sen obětoval celý), z příspěvků jezuitské koleje, českokrumlovských klarisek a minoritů, od měšťanů z Krumlova, Kaplice nebo Velešína, ale i od prostých venkovanů. Loretánská kaple, dostavěná již v padesátých letech, se vysvětila 12.8.1658 za účasti opatů klášterů z Vyššího Brodu, Třeboně a Zlaté Koruny, převorů minoritů, jezuitů, klarisek, českobudějovických kapucínů a dominikánů a krumlovského preláta.

Z toho je vidět, jak důležitá ve své době loreta – a malá zapadlá vesnička u ní – byla. Pořádaly se sem pravidelné pouti, jejichž obliba stále rostla. Následovalo budování ambitu okolo Lorety, u čehož pomáhali sami vesničané. Zcela dobrovolně, tím, jak kdo mohl – někdo nošením potřebného materiálu, někdo samotnou prací.

Jan Gurre ovšem roku 1680 zemřel a své životní dílo nestihl dokončit. A tak ho nikdy ani neviděl, mohl o něm jen snít. Na svou vlastní žádost byl pohřben právě v Loretě. Jeho úkol po něm přebral již výše zmíněný Alex. Rozhodl se křížovou cestu zbudovat jako přesnou kopii originální cesty ve Svaté zemi.

Problémy s mírou

Ta byla údajně budována podle principu, jež nacházíme mnohokrát citovaný v několika různých zdrojích popisujících Římov. Je to klasický text, který, když si budete chtít o pašijové cestě něco přečíst, najdete zkrátka všude. Tato citace pochází z pera jezuitského misionáře P. Kašpara Haudta, který v Římově žil kolem let 1775 – 1797.

 „A sice postavil těchto pětadvacet zastaveních tak, aby vzdálenost mezi jednotlivými zastaveními měřila tolik mužských kroků, kolik v Jeruzalémě měří stadií, a aby, pokud možno, každá stanice si zachovala svou polohu, buď k jihu, buď k západu. Než Gurre přistoupil k dílu, poslal do Jeruzaléma jistého kapucína P. Alexe, dav mu prostředky na cestu, jemuž jedině bylo uloženo, aby přinesl pravdivý nákres oněch stanic.“

Jak to ale ve skutečnosti bylo? Podle legendy jezuité Svatou zemi navštívili, změřili si polohu, stranovou orientaci a vzájemnou vzdálenost všech důležitých míst a pak hledali místo v Evropě, které by geograficky odpovídalo… a našli ho právě zde, v Římově. Ale tyto informace se daly vyčíst i z běžně dostupných informačních brožurek pro poutníky a nebylo nutno kvůli tomu do Jeruzaléma jezdit… Je také možné, že se vůbec neřídili Svatou zemí, ale pašijovou cestou ve Štýrsku nebo v italském Varallu (kterému se podle preciznímu okopírování vzájemných zeměpisných souvislostí říkalo „Nový Jeruzalém“) a Alex s jezuity mohli putovat „jen“ tam. A nebo si z Itálie nechali přivést zednického mistra, který se ve věci vyznal daleko lépe, než oni sami. Pravdu se asi nikdy nedozvíme a vlastně ani není důležitá.

A co se týče popisu principu budování Římova, je tady malý háček. Z výše uvedené citace (zachování poměru délek, vzájemné orientace apod.) v realitě nesedí snad vůbec nic. Nebo spíše – sem tam někde něco (bude rozebráno dále). Nejvíc ze všeho ale nesedí poměr měr. Jeden krok rovná se 59 cm, dle staré české míry. Jedno stadium je přibližně 180 metrů podle staré římské míry.

Jednoduchou trojčlenkou dostanete, že se tu pohybujeme v měřítku 1:300. Z měření v mapách nám vyjde, že Via Dolorosa, tedy cesta v Římově od Velkého Piláta po Golgotu měří 500 metrů. Chudák Kristus by tak musel v Jeruzalémě vysprintovat s křížem na zádech 150 kilometrů. Jen pro zajímavost, skutečná Via Dolorosa ve Svatém městě měří přibližně také 500 metrů. Takže tady máme měřítko asi jedna ku jedné. Toto měřítko se ostatně uplatňuje i v dalších vzájemných měřeních (Golgota ku Olivetské hoře apod.).

Výsledek? Haudt byl asi romantik. Myšlenka přesného kopírování Jeruzaléma mu přišla lákavá. A sám ostatně v Jeruzalémě nikdy nebyl, nemohl tušit, jak je město ve skutečnosti velké. Zkrátka napsal to, co se mu líbilo (nebo co mu někdo řekl). A už si to, ostatně stejně jako moderní autoři pojednání o Římově, včetně těch odbornějších, neověřil. A ostatně, poutníci v jeho době mu ochotně věřili a zážitek se pro ně ještě prohluboval. Možnost kráčet kopií samotného Jeruzaléma, to pro ně musel být neskutečný zážitek. A proto je možná hezké prostě věřit. Větší problém bych viděla v tom, že v dnešní době (alespoň ve zdrojích mně dostupných) nikoho ani nenapadlo nad textem pochybovat, či si ho prostě ověřit. Ale na druhou stranu, na Římov nikdy nebyl zpracovaný kunsthistorický posudek, jediné, co jsem o něm našla, je detailně popsaná historie stavby a popis jednotlivých zastavení. Na něco hlubšího se ještě, alespoň pokud vím, čeká.

80 000 poutníků

Alex sám po (nedokončené) křížové cestě poutníky provázel a dával jim výklad. Jejího dokončení se nedočkal. Cesta byla dokončena až v roce 1696. Kaple, brány a zastavení byly doplněny dřevěnými sochami, zhotovenými v dílnách jezuitů.

Místo bylo velice oblíbené, ročně sem chodilo až 80 000 poutníků (což by čistým rozpočítáním dělalo průměrně 219 návštěvníků denně – ano, je to absolutně nevypovídající číslo, o poutích tu byly mraky lidí, v ostatní dny méně. Ale je to jakés takés měřítko.). Ti se ovšem nesjížděli pouze z Čech, zahraniční zájemci zde byli také a nechyběly ani důležité a vážené osoby. Někteří pro větší prožitek z poutě chodili bosí nebo nesli velké těžké dřevěné kříže. Pro potřeby věřících byl také zbudován větší kostel sv. Ducha.

Koho by zajímala další spletitá historie místa, jeho nenadálá sláva i postupný pád, snahy o znovuobnovení povědomí o ojedinělém poutním areálu, i jejich úplný konec, nechť si vyhledá a přečte knihu Římov – Historie obce a poutního místa od Daniela Kováře. Z této publikace jsem ostatně i já čerpala při psaní tohoto článku. Knížka je to obsáhlá a jistě bych mohla ještě leccos zmínit, ale nechci přece neodborné čtenáře unudit k smrti, že :-).

Pro pobavení jen přidám ještě jednu historku. Plastické znázornění jednotlivých scén na Římovské křížové cestě vytvářelo v myslích poutníků jakési „statické divadlo“, cítili se vtaženi do děje, bylo to, jako by se prkna, jež znamenají svět přenesla sem, do nádherné římovské krajiny. A jak popisuje Bohuslav Balbín ve spise Miscellanea historica Regni Bohemie (1681), jakýsi myslivec byl ve svém zbožném přesvědčení tak pobouřen výjevem, kdy voják políčkuje Krista, že prostřelil figurínu svou puškou se slovy „Ty zločinný ničemo, odvažuješ se násilně vztáhnouti ruku na našeho Spasitele Krista? Tu máš!“.

Poutníkova cesta

Lípa v Guinessově knize rekordů

Naše cesta křížovou cestou tohoto jedinečného areálu, který u svých zastávek pracuje i s modelací krajiny, začíná loretánskou kaplí a kostelem svatého Ducha ve vsi.  Ale ještě předtím se zastavme u jedné zastávky. U toho, díky čemuž je nenápadná vesnička Římov zmíněna i v Guinessově knize rekordů.

Poutníka, který by si chtěl celou cestu projít, zde jako první přivítají obrovité staleté lípy, které údajně sázel sám Gurre. Nejslavnější z nich je tzv. Gurreho lípa, která byla dokonce prohlášena Stromem roku 2008.  Strom byl vysazen dle legendy již roku 1330 a v roce 1626 údajně právě pod ním došlo ke zjevení, kdy ke Gurremu ve snu sestoupil Ježíš a nakázal mu zbudovat okolo Římova pašijovou cestu. Podle příběhu dokonce Gurre nechal oproti původním plánům církevní stavbu kostela a kaple o tři metry posunout, aby lípa zůstala zachována a nemuseli ji skácet.

Existuje i druhá pověst, podle níž má lípa úplně jiný, dokonce africký původ. Areál kostela v sobě ukrývá slavnou sošku Panny Marie Římovské, která byla předmětem hluboké víry mnoha poutníků, jež se sem sjížděli právě proto, aby se před ní mohli poklonit. Onu sošku dle legendy přinesli poutníci až z daleké Habeše (Etiopie) a to položenou na lipové větvi. Větev později zasadili a z ní vyrostl dnešní strom.

Podle nejnovějších poznatků a průzkumů je lípa stará „pouze“ asi 400 let. I tak je to úctyhodný strom. A pokročilý věk mu rozhodně nezabránil v získání zápisu v Guinessově knize rekordů. V roce 1996 dostali Římovští zajímavý nápad. Lípa je totiž zcela dutá, jen jejím středem vede 3,5 metrů vysoký vzdušný kořen, který zajišťuje její výživu. A jak toho využít? V Guinessově knize rekordů stojí tento záznam: „V duté lípě vysoké 12 metrů bylo 51 osob“.

Ano, římovští občané našli svou „díru na trhu“, podařilo se jim nacpat 51 lidí do dutiny starobylé lípy a tím získat svůj vlastní rekord. Pelhřimovská agentura Dobrý den o rok později iniciovala druhý pokus. Tentokrát se do lípy vměstnalo 55 lidí a rekord byl tak přepsán.

 V roce 2008 lípa vyhrála titul Strom roku. Z celkového počtu 87 338 hlasů, rozloženého mezi 12 finalistů, získala téměř polovinu. I díky výhře se dočkala další odborné péče a strom snad zůstane zachován ještě po dlouhé věky.

Loreta, ambit, kostel sv. Ducha

Když se poutník dostatečně pokochá lípou a užasne nad rekordem, pokračuje k Loretě a vstupními dveřmi nakoukne dovnitř, možná bude na první pohled překvapen zchátralostí místa. To vše byl ale záměr stavitelů, snažili se co nejpřesněji replikovat původní chýši – ve stěnách jsou umělé trhliny, ze stropu vyčnívají trámy, část krovu je jakoby ohořelá, omítka oprýskaná a na ní zbytky fresek.

Mohla bych dále popisovat jaké všechny výjevy zde spatříte, mohla bych detailně mluvit kupříkladu o již zmíněné vzácné sošce Panny Marie Římovské, která dříve byla oblečena ve stříbrných šatech, jež byly za napoleonských válek zabaveny a poslány pryč na krytí válečných výdajů. Lze se detailně rozepisovat o freskách, obrazech a výjevech na nich zobrazených. Ale myslím, že bude lepší, když se poutník pokochá sám, přímo na místě.

Když si poutník obejde kolem dokola ambit, jistě mu neujdou rohové oltáře a sochy. Ty byly vybudovány proto, aby se v nich daly sloužit mše v případě velkého přílivu poutníků. Na jedné straně ambitu se nachází 34 obrazů – výjevů ze života panny Marie, na druhé straně pak vyobrazení 32 mariánských poutních míst v českých zemích. Z ambitu by se pak měl poutník podívat do kostela sv. Ducha. Vstoupit dovnitř, nahlédnout, a může pokračovat po zastaveních zdejší křížové cesty.

Loučení

Na první zastavení narazí poutník brzy. Od návsi stačí směřovat své kroky uličkou vzhůru až k okraji vesnice. A tam stojí nepřehlédnutelná osmiboká kaple s lucernou na kupoli. Uvnitř poutník pohlédne na freskový obraz – výjev Krista, loučícího se s pannou Marií. To je další zvláštnost Římovské pašijové cesty.

Typické křížové cesty, kalvárie, totiž mají pouze čtrnáct zastavení, kdy prvním je odsouzení Ježíše k smrti. Zde je ovšem zastavení 25 a pojednávají i o událostech předcházejících (a o některých speciálních, u nichž by se dalo mluvit spíše jako o výplodu lidové tvořivosti než něčem „ověřeném“).

Poslední večeře Páně

Po cestě vinoucí se mezi poli poutník dorazí ke druhému zastavení, velké obdélníkové kapli, která je vidět už z dálky. Uvnitř stojí stůl, světlo na něj dopadá třemi okny a dvěma průchody. Kolem stolu seděly rozmístěné sochy Krista a apoštolů, všichni v životní velikosti, ve výjevu Poslední večeře. Většina soch ale byla bohužel v zimě 1994 ukradena.

Stádní brána

Ano, Římovská cesta je doopravdy velmi podrobná. Proto se poutník dostane sem, ke Stádní bráně, kudy Kristus s učedníky odcházel z Jeruzaléma do zahrady Getsemanské. A protože je to brána, je samozřejmě průchozí. Teď sice ne, je chráněna dřevěnou brankou, ale původně poutníci pro dosažení co nejpřesnějšího požitku procházeli přímo skrz ni. Na stěnách jsou freskové výjevy, které ukazují Krista s učedníky, odebírající se do zahrady. Kaple stojí nad hlubokým úvozem a je pravděpodobně nejfotogeničtější kapličkou na Římovské cestě.

Co je vlastně ta Stádní brána zač? Nikdy předtím jsem o ní neslyšela. Nedalo mi to a podívala jsem se na mapu Jeruzaléma. Současného i toho starého v Ježíšově době. A jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že v Jeruzalémě žádná taková brána není. Pokud tedy dobře chápu překlady slov, ale ty se mohly měnit. V Bibli o jakékoliv bráně také není ani slovo. Ale zcela logicky musela existovat, Getsemanská zahrada ležela za městem, při cestě k ní bylo nutné nějakou branou projít. O jakou bránu tedy jde? Nejmenuje se teď třeba nějak jinak? Zkusila jsem pátrat.

Když jsem se zaměřila na etymologii slova, našla jsem jistou Sheep gate, ale tou se do zahrady Ježíš dostat nemohl. Lákavá byla i Hnojná brána, ale ta vede spíše přímo k Olivetské hoře. Zkusila jsem postupovat dost „neodborně“. A to odvodit umístění brány podle azimutu (pokud budu věřit tomu, že orientace jednotlivých staveb přibližně odpovídají) a selského rozumu. A téměř přesně mi vyšla nynější Východní brána (East Gate). Pokud to porovnám s mapou Jerusaléma přibližně Ježíšovy doby, tato brána se nazývá Zlatá (Golden gate) nebo též Susa gate. Kde se vzal pojem Stádní brána netuším, asi šlo o lidovou tvořivost.

Pokud by někdo o věci věděl více než já, budu ráda za jakékoliv upřesnění.

U pusté vsi

Úvozem pak poutník prochází dále k větší kapli, ve které jsou umístěny sochy stojící (Kristus, Petr, Jakub, Jan) a ležící (spících osm apoštolů). Je zde představen odpočinek v zahradě Getsemanské, kdy Ježíš se třemi učedníky odchází k Olivetské hoře, ostatní zůstávají v zahradě. Kaple byla klasicistně přestavěná v roce 1810.

Proč se místo jmenuje Pustá ves opět nevím. Je to zkrátka další z mnoha zvláštností zdejší křížové cesty.

U smutné duše

Stačí popojít jen několik kroků a vynoří se malá kaplička, v níž visí obraz od malíře Felixe Fabera, který ukazuje Krista, jak říká svým třem učedníkům „Smutná je duše má až k smrti“ v tušení blížících se událostí. V roce 1908 byly u kapličky na počest císaře Františka Josefa I. zasazeny dvě lípy.

Olivetská hora

Poutník se zanedlouho ocitá v lese, schází k potoku a pokračuje podél něj až k silnici, nad níž se vypíná skála – Olivetská hora. Poutník stoupá vzhůru, jako by se před ním doopravdy tyčila slavná hora. Na samém nejvyšším výběžku stojí kaple, v níž je umístěna socha anděla držícího kalich a kříž. Pod vrcholkem klečí socha Krista, ruce sepjaté v modlitbě a hledí vzhůru na anděla. O notný kus níže pak leží spící apoštolové.

U Jidáše

O malý kousek níže se pak nachází další zastavení a kaple, v níž je obraz ukazující Jidášovu zradu. Jidáš se blíží s vojáky do zahrady, políbením Ježíše zradí, načež je ten zajat.

Ježíš odváděn z Getsemanské zahrady

Jen pár kroků vzhůru a poutník se ocitá před osmým zastavením. Na obraze v kapli je vyobrazen Ježíš, svázán a odváděn vojáky ze zahrady.

U chromého žida

Poutník vystoupí z lesa a před ním se ukáže kaple, v níž je socha Krista a žoldnéře, který ho odvádí. Žoldnéř se Kristovi vysmívá a bije ho. A proč „U chromého žida“? Další z Římovských tajemství a zvláštností, nejspíše jde o lidové pojmenování výjevu. S jakýmkoliv chromým židem, pokud vím, nemá zastavení nic společného.

U Cedronu

Následující kaple zpodobňuje výjev, kdy žoldnéři vedou Krista přes řeku Cedron. V kapličce se nachází velké dřevěné sochy. A aby se místu dodalo na věrohodnosti, přímo pod kaplí protéká klenutým obloukem namísto Cedronu malý potůček. A to je právě to, co mi na Římovské cestě přijde tak fascinující. Na Olivetskou horu se doopravdy stoupá, Cedron znázorňuje opravdový potok. Nevím o jiném místě, kde by se takhle pracovalo s přírodními reáliemi.

Ježíš tupen a urážen

Stačí přejít silnici a poutník uvidí kapličku s obrazem tupeného a uráženého Krista.

Vodní brána

Další s otevřených bran, znázorňující bránu, kudy byl Ježíš veden zpět do města. Na vnitřních stěnách brány jsou opět freskové výjevy poničené pozdější přemalbou. Vodní bránu na mapě Jeruzaléma opravdu naleznete, jak ostatně bude vidět na srovnávací mapce níže.

U Annáše

Kdo bude pokračovat dál, dojde ke kapli, v níž visí obraz Krista vyslýchaného nejvyšším knězem Annášem.

U Kaifáše

Kaple se dvěma oblouky, které ústí do dvou místností. V jedné je vidět socha děvečky a svatého Petra (který poprvé zapře Krista). V levé jsou sochy Krista, žoldnéře, na vyvýšeném podstavce socha nejvyššího kněze Kaifáše, po stranách pak namalované další dvě postavy židovských kněží.

Malý Pilát

Patnáctým zastavením, které poutník na své cestě projde, je Malý Pilát. Zde jsou sochy Krista, vojáka a prokurátora Judeje Piláta, který Ježíše poprvé vyslýchá.

U Herodesa

A poutník se vrací zpátky do vsi, hned na kraji ho přivítá zastavení U Herodesa, zpodobňující Krista před králem, kdy je Kristus vysmíván židy.

Velký Pilát

Ulice, zvaná „Betlém“ poutníka tematicky dovede k jedné z posledních, ale pravděpodobně nejzajímavějších kaplí – Velkému Pilátovi. Obrovská stavba je rozdělena třemi oblouky na tři oddělené výjevy. V pravé části je plastika bičovaného Krista, v levé části je Ježíšovi kladena na hlavu trnová koruna. Nad oběma částmi se klene pavlač s dalšími dvěma sochami – Pilát ukazuje lidu zbičovaného Krista a nad ním se vznáší nápis „Ejhle člověk!“ Tady až začíná klasická křížová cesta. Následující cesta – tvarem i vzdálenostmi, se opravdu snaží kopírovat Jeruzalémskou Via Dolorosa, kterou byl Kristus veden.

Na Krista je vložen kříž

Malá kaplička hned vedle Velkého piláta zobrazuje počátek via Dolorosa.

Kristus se setkává se svou matkou

Tato kaple je dost neobvyklá – stavbou jako takovou, ale i vnitřkem. Tam se nachází sochy Krista a Marie a nad nimi se tyčí klenba kaple, která bývala původně osázená lasturami škeblí.

Kristus se setkává s Veronikou

Hned vedle silnice poutník uzří kapličku s výjevem, kde se na obraze setkává Kristus se svatou Veronikou, která mu podává roušku.

Popravní brána

Nebo též soudní brána. Stačí sejít po schodech dolů a branou opět opustit město. Poutník v Kristových stopách míří na Golgotu. Brána je průchozí a zpodobňuje Krista nesoucího kříž. Na freskách jsou zpodobněny tři plačící ženy.

Šimonova kaple

Cesta nad strmým srázem řeky Malše poutníka dovede až k výjevu, kde Šimon z Kyrény pomáhá nést Ježíšovi kříž.

Kalvárie

Pár kroků nahoru a přímo pod „městskými hradbami“ – za ploty domků Římova, se tyčí k nebi tři vysoké kříže. Na prostředním nejvyšším je tělo Kristovo, po pravici a po levici pak lotři Dismas a Gesmas. Mezi kříži jsou pak kamenné sochy Panny Marie, svatého Jana a Máří Magdalény.

Pieta

Předposlední kaple, jen co by kamenem dohodil daleko, je kaple s kovanou mříží, za níž se ukrývá socha Madony, na klíně držící mrtvého Krista.

Boží hrob

Poutník schází dolů téměř až k řece a přichází k poslednímu zastavení. Kaple, kde přední část je tvořena předsíní, ze které vede otvor k zadní části – samotnému hrobu (původní hrob v Jeruzalémě byl vytesán ve skále). V zadní části pak leží socha mrtvého Krista, nejstarší socha celé cesty (1658). Po stranách kaple se tyčí vysoké sloupy, na nichž jsou vyobrazeny symboly Kristova umučení (kopí, houba apod…). U této poslední, nejsvětější zastávky stávali vždy o Velikonocích čestnou stráž římovští veteráni a hasiči, a to až do počátku dvacátého století.

A tím poutníkova cesta končí. Stačí se jen vrátit zpět do vsi a vydat se zase dál. S tím, že třeba mu něco z tohoto podivuhodného areálu utkví v mysli i srdci.

Závěr

Nedalo mi to a zkusila jsem si vzít mapu Římova a mapu Jeruzaléma v Ježíšově době (jednu z těch mnoha různých, které se dají na internetu najít). Sem jsem zakreslila všechny shodné body, aby měl vážený čtenář představu, jak a co vlastně odpovídá.

Zelené kolečko – Herodův palác

Růžové kolečko – Kaifášův palác

Hnědá linie – Městské hradby

Modrá linie – Cedron

Tmavě rudá linie – cesta brána – Getsemanská zahrada – Olivetská hora – brána

Červená linie – Via Dolorosa

Modrý puntík – Vodní brána

Žlutý poutník – Brána, kudy Ježíš asi odcházel z města do zahrady

Šedý puntík – Brána, kudy Ježíš odcházel z města na Golgotu

A na úplný závěr bych ještě chtěla říct – dohady o Stádní bráně, zakreslení v mapě apod. jsou opravdu jen mé dohady. Nejsem kunsthistorik, nestudovala jsem téma 4 roky. Jsem prostě jen student, kterého to zajímá a baví. Proto to berte s rezervou, mohu se mýlit. A pokud někdo máte ověřenější informace než já, prosím, podělte se o ně. Nejsem ani teolog a už vůbec ne architekt, mé vývody se nedají brát jako konečné. A z druhé strany – možná ani nejsou důležité. Stačí prostě jít a vychutnat si nádhernou krajinu Římova, neobvyklá zastavení plná lidové tvořivosti a nadšení, které se vidí zřídkakdy.

Na mapě byste Římov hledali zde.

Zdroje:

Římov – historie obce a poutního místa. Daniel Kovář, 1998

Veselý lidový rok

www.rimov.cz

Biblický atlas. J.B.Pritchard, 1996

Krajinné památkové zony České republiky. Karel Kuča, Věra Kučová, Alena Salašová, Ivan Vorel, Martin Weber a kol.

Zdroje obrázků:

Mapy.cz

https://www.lds.org/scriptures/bible-maps/map-12?lang=eng