V první řadě je potřeba uvést, že tento text nemá ambici být vyčerpávajícím a všeříkajícím životopisem. Nejedná se o diplomovou práci, ve které by student přesně datoval autorovy kroky, měl knihy přečtené od a do z a chtěl vytvořit soupis všech míst, které se kdy ve Foglarovkách objevily spolu s neméně kompletním soupisem teorií, kde se tyto lokality nachází, jak se tam dostat, kde je nejbližší obchod se zmrzlinou a kolik kilometrů celý výlet potrvá.

Jde o něco mnohem menšího, komornějšího. Autorka textu se přiznává rovnou, že nečetla kompletně všechny Foglarovky a značnou část naposledy otevřela už před delší dobou. Nezná ani kompletní Foglarův životopis a dokonce, dokonce, ani nikdy nebyla skautem. Zkrátka má jen ráda dobrodružství, krajinu a příběhy. V tomto článku se pokusí tohle všechno skloubit a dát laskavému čtenáři pár malých tipů kde začít hledat, když by se dotyčný zajímal o to, kde se vlastně nachází Rokle úmluvy, Sluneční zátoka, Jezerní kotlina anebo dokonce Stínadla.

A na úvod jedna možná netypická rada. Zavřete počítač, knížku, čtečku. Vyrazte ven. Protože od stolu nikdy nikdo nic nevypátral. A kdo chce poznat víc, musí urazit mnoho a mnoho kroků…

„Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než jinde plují. Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných? Tiše a velebně šumí hlavy stromů. Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech a vůně pryskyřice tě omámí. A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší.“ J. Foglar

Prolog

To údolí se črtalo v mlze. Z rokliny pod ruinami hradu na něj bylo dobře vidět. Zve, láká. Tak blízké, jen na druhé straně řeky, a přitom tak neskutečně vzdálené. Odraz všeho, po čem může malý kluk toužit – dálek, dobrodružství, roklích potoků, starých lomů, malé železnice. To údolí má jméno. Říká se mu Země nikoho. Leží v něm Rokle úmluvy a Modrá rokle. Anebo ne, možná se totiž jmenuje úplně jinak.

Jaroslav Foglar bydlel v Praze na Vinohradech a jako kluk se často toulal po městě a objevoval jeho skrytá zákoutí a příběhy. Co pro něj však bylo zapovězené, to bylo to divoké údolí na druhé straně Vltavy, na které se často díval z hradeb Vyšehradu. Prokopské údolí. Toužil po tom jej navštívit, ale po fiasku s prvním vstupem do skautského oddílu (Foglar se nachladil a maminka ho pak už nechtěla nikam pustit) na něj téměř zapomněl a znovu ho objevil až mnoho let poté.

Tato touha po něčem vzdáleném, něčem, co je vidět, ale nelze toho dosáhnout, se jako motiv v jeho díle objevuje doopravdy často. A je velmi pravděpodobné, že má počátek zde, na Vyšehradských hradbách, odkud stejně jako kluci od Bobří řeky pozoroval lesnaté údolí a toužil se do něj podívat. A stejně jako klukům i jemu se to poštěstilo.

Prokopské údolí

V údolí je hned několik míst spjatých s Foglarovým životem. Především pamětní deska, která upomíná na značně dramatickou událost, která se seběhla na snad první Foglarově skautské výpravě jež podnikl. Oddíl zde tábořil pod vápencovou špičkou, na které filmaři točili jakýsi film z divokého západu, když tu jeden z herců spadl ze skály a vážně se zranil. Foglar to celé viděl a přivolal skauty na pomoc. Ohromen sledoval, jak ti zručně vyrábí nosítka a o zraněného se starají a rozhodl se, že se doopravdy chce skautem stát a snad mu i zasvětit celý život. Že to je ta správná cesta. Ta skála se mu zřejmě vryla do paměti, protože na ni jezdil později se svým oddílem Dvojkou často tábořit. Jedná se o vrchol zvaný Špičák, který se nachází u Klukovic nad Klukovickým amfiteátrem asi v polovině údolí.

Vystoupejte tam, vyjděte až na vrchol a rozhlédněte se. Co vidíte? Amfiteátr s dětským hřištěm a koupalištěm, asfaltovou cyklostezku, štamgasty z Klukovického pivovaru, turisty na Butovickém hradišti na druhé straně údolí, zalesněné svahy a železnici. Ale takhle to tu nevypadalo. Foglarovo údolí mělo holé svahy a zarostlé dno, kterým vedly jen vyšlapané cesty. Železnice funěla roklemi a ve vápencových svazích se jasně črtaly obrysy vstupů do jeskyní (těch, které jsou dnes již zasypané). Najdete je?

Nikde nikdo. Každý metr tohoto úchvatného místa se musel prozkoumávat, prolézat, dobývat, objevovat. Až najednou z roští vystoupil starý lom. Lom s krvavě rudými stěnami. Slunce zapadá a rokle se barví plamenem. Úchvatný pohled. Vskutku zvláštní místo nazvané Rokle úmluvy.

My známe tento lom pod názvem Červený lom. Rudá barva stěn je dána příměsí železa ve vápenci. Západ slunce ho barví pořád, i když haluzemi keřů se sem už nebudete muset prodírat, stačí sledovat zelenou turistickou značku.

Země nikoho je území opuštěných lomů kdesi za velkoměstem, kde se nachází obrovská vzácnost – jeskyně s obřími trilobity. Nepřipomíná vám tento popis něco? Ano, údolí na jihozápadě Prahy, poslední výběžek Barrandienu. I Foglar byl fascinován pravěkými živočichy, jejichž zkamenělé schránky je zde v opuštěných lomech možné nalézt. Lom Mušlovka, Požáry nebo Kovářovic mez, to je jen zlomek z mnoha prostorů, kde se stačí jen pořádně dívat pod nohy a sbírat. Obrovské trilobity tu asi nenajdete, i když, kdo ví, co všechno toto údolí, odkud svatý Prokop vyhnal ďábla a kudy pronikal Gustav Meyrink do pravěkých světů, skrývá.

Amerika

Opuštěná lomová krajina Českého krasu, popisovaná v Zemi nikoho, ovšem může být úplně stejně poblíž lomů Amerika na Karlštejnsku. Minimálně je jisté, že krajina právě těchto lomů byla inspirací pro Chatu v jezerní kotlině. I v této knížce se jasně projevuje Foglarův „locus amoenus“, ideál krásy krajiny – vápencové lomy a průzračně čistá jezera skrytá pod baldachýnem zeleně. Vyšlapané stezky, zdálky hučení železnice. Krajina vstřícná těm, kdo ví, jak se v ní chovat a smrtelně nebezpečná pro lidi zlé, hloupé či ty, kdo porušují pravidla, riskují či dělají něco, co se dělat nemá.

Lomy Ameriky jsou poutním místem všech trampů. Příslib dobrodružství se odsud dosud ještě nevypařil a lidé i přes všemožné zákazy stále do lomů chodí, táboří tu a zpívají. Protože ta zvláštní touha, která je všechny pohání, touha, kterou tak dobře zachytil spisovatel ve svých knihách, touha, která nutí kluky chtít být mladí už navěky a nutí holky k lítosti nad tím, že se nenarodily jako kluci a nemohou tak všechno tohle zažívat, ta odsud dosud ještě nezmizela. Jestli tady sídlí nějaký génius loci, je mu patnáct, má v ruce baterku a za pasem švihadlo.

Tábory

Důležitým motivem všech Foglarových knih jsou jistě tábory. Tábory v liduprázdné krajině daleko od měst i civilizace. Foglar se inspiroval místy, kam sám s oddílem na tábory jezdil. Ať už se jedná o lokalitu pod vrcholem Kriváň v Slovenských Tatrách z Pokladu Černého delfína nebo o Sluneční zátoku na Sázavě z Hochů od Bobří řeky. Teď se zde nachází pamětní desky, skauti sem spíše z pietních důvodů jezdí stanovat stále a jedná se, především tedy pokud jde o Sluneční zátoku, o turisticky navštěvovanou lokalitu, kterou snadno najdete i na mapách.cz. Sdružení Jaroslava Foglara zde pořádá pravidelná setkání. Není to trochu škoda? Nezmizelo tím něco?

V pátrání po krajině známé z Foglarovek ale není nutné omezit se jen na jednu zátoku. Protože tok divoké Sázavy plný peřejí, kdysi domov vorařů a dobrodruhů plyne dál. Meandry divoké řeky, kterou věrně kopíruje železnice. Údolí a skalní zářezy, slunné louky i temné rokle. A nakonec Svatojánské proudy, sídlo indiánů, osada Ztracená naděje a především to, co vypráví řeka a její nikdy zcela nezkrocené zrádné proudy. Posázaví je dalším takovým místem, ze kterého nikdy nevymizel patnáctiletý genius loci s baterkou. Území těch, kteří nikdy nechtěli být dospělí, indiánů a zlatokopů.

Nastupte na Smíchovském nádraží do vlaku a nechte se Posázavským pacifikem odvézt někam daleko. Někam přes viadukty a strže, přes tunely a násypy. Někam, kde zlaté slunce svítí na široké nivní louky a kde se řeka klikatí a meandruje, zařezává se do údolí, spěchá, zrychluje a jiskří. Tam leží Sluneční zátoka a mnoho dalších míst. Anebo, a to je důležitější, jejich odraz, představa, duch, kterému je patnáct a za pasem má švihadlo.

Brdy – Hřebeny

Foglar pravděpodobně o Brdech nikdy příliš nepsal, a tak je v tomto ohledu jen málo zpráv. Pravděpodobně sem jezdil a rozhodně do těchto kulis bylo zasazeno několik výprav Rychlých šípů. Brdy byly vždy dost řídce obydlené. Hornatina v samém srdci Čech, studená údolí, kde se jen sem tam choulily vesničky. Definitivní tečku za možností vybudování nějaké prostupné infrastruktury zde udělalo zřízení armádního prostoru a uzavření velké části území a jeho hranic. A tak zůstala tato krajina zakonzervována. Krajina zřícených zbytků vesnic, starých křížů a vyrytých znaků ve skalách, krajina mlhy a skalnatých vrcholků. Lidé ji ještě tak úplně neobjevili, trampové už ano. Oproti turistické Sluneční zátoce nebo Prokopskému údolí se zde opravdu dají najít v podstatě místa nedotčená. A to by se Foglarovi líbilo.

Stínadla

Kde jsou Stínadla? Otázka, která rezonuje snad každým, kdo kdy otevřel Rychlé šípy. Jedná se o zašifrovaný název z ústínadlabem? Jde o Píseckou čtvrť Na Stínadlech, z které pocházela klukovská parta z filmu Kluci na řece, jehož scénář psal Foglarův velký kamarád a kolega? Anebo jde o Žižkov, kde se Foglar jako kluk toulal a což byla dělnická nebezpečná čtvrť plná zákoutí a uliček?

Anebo je to ještě úplně jinak? Jsou tací, kteří věří, že Stínadla našli. A že Stínadla je možná něco staršího, něco, co tu bylo ještě dřív než Foglar a Rychlé šípy. Něco, co své tajemství velmi dobře skrývá. Je to příběh, příběh o městě, uličkách, tajemství, ztracenu, partách, bojích a vykoupení. O něčem, co je větší a důležitější, než kdy mohlo být létací kolo.

A existují i zvěsti o tom, že se Stínadla nezbořily. Že pořád ještě jsou. A jsou i Vontové. Někde tam jsou, žluté špendlíky jim svítí na klopě kabátu. Krajina ulic a zákoutí. Krajina střech, ze kterých vyčnívají úzké věže kostelů. Krajina řeky, která toto starobylé místo omývá a byla domovem vorařů, pradlen, krys a nemocí. Starodávný klášter, který světice postavila, aby pomáhal lidem a byl po staletí svědkem té největší bídy. Krajina, kde křídové nápisy ze zdí dosud nezmizely.

Epilog

A stejně jako nezanikla krajina, kterou Foglar znal, o které psal a kterou je možné dosud spatřit, stejně tak nezmizel Foglarův mýtus a žije dál. A objevují se další prameny, další příběhy, píše se o dalších místech. Byly vydány knížky navazující na Stínadelskou trilogii (trilogie Uctívačů ginga od Svatopluka Hrnčíře) i další dobrodružné sešity. Úplnou novinkou je tak trochu i pohled z „druhé strany“ – Vontská komiksová sága Rváčov, která dle autorů vypráví o Vontech takových, jací opravdu byli, jací jsou. O jejich příbězích, místech, krajinách a o jejich patnáctiletém duchovi s baterkou – https://www.knihex.cz/kniha/1413-rvacov-i a https://www.facebook.com/komiksrvacov .