Tato pátá a poslední cesta bude věrně kopírovat cestu druhou, s jedním drobným rozdílem – povede po hraně údolí, povede po náhorních plošinách. Jedná se taktéž o cestu nejméně známou a používanou. Zatímco první tři cesty byly všeobecně známé a používané a na té čtvrté je zase možné potkat spoustu pejskařů, tato je opravdu zapomenutá. Málokdo jí chodí a o místech, která budu popisovat, i málokdo ví.

Cesta začíná kousek od Klukovic na rozhraní mezi lesem a polem. Vede po asfaltové cestě podél pole a podél pole pokračuje po vyšlapané stezičce až k zarostlému remízku. Stezka se vine remízkem, prochází kolem zvlněných kopečků a vystupujících skalek, spěchá jemně modelovaným terénem a má po pravé straně les, po levé pole. Zákruty cesty vedou pořád a dál a dál, až najednou cesta končí u hladového jícnu lomu.

Jedná se o lom Prastav, který je pojmenován podle těžařské firmy. V lomu se nachází mezinárodní parastratotyp hranice spodního a středního devonu. Parastratotyp je doplňující stratotyp lokality Eifel v Německu, ale nutno říct, že co se paleontologického obsahu týče, Prastav holostratotyp v Eifelu značně převyšuje. Zajímavé je, že se v tomto lomu našli tzv. „konodonti“. Zkameněliny takových drobných červíků, u kterých dlouho trvalo určit, co že to vlastně je. Samostatný živočich? Část živočicha? Něco minerálního a neživého? Nikdo nevěděl a konodonti dostali přízvisko „záhadní“. Po dlouhých letech výzkumů a pátrání bylo zjištěno, že se jedná o zkamenělé kousací ústrojí drobných bezobratlých. Toto ústrojí je pravděpodobně nejdokonalejšími a nejostřejšími „zuby“ na světě.

Z místa, kde cesta končí je na lom Prastav nádherný výhled. Pak se stačí dát vlevo a sejít na asfaltovou cestu. Louka, která sbíhá pod lomem k cestě je další významnou chráněnou lokalitou a rostou na ní vzácné orchideje.

Procházka dále vede po asfaltce směrem dolů. U křížku z ní odbočuje cesta do lomu, je tedy možné se na Prastav podívat zase pěkně zdola. Nakloněné vrstvy vápencových stěn dávají tušit další podivné geologické pochody. Lom je poměrně zarostlý a málo se do něj chodí – mimo jiné proto, že milimetrové zkameněliny konodontů nejsou pro laiky ničím zajímavým.

Asfaltová cesta pokračuje dál kolem Nového mlýna až na velké rozcestí, kde je nutné dát se polní cestou směrem do kopce. Cesta vede přes louky směrem k lesu, jsou z ní docela dobré výhledy ale jinak není sama o sobě až tak zajímavá. Kromě jedné věci. Hned vedle cesty stojí vztyčený křížek s letopočtem 2018. Další podobný, z roku 2019, se nachází pak o něco dál, za lesem. Nevím, kdo křížky staví ani proč zrovna zde. Možná se jedná o starobylou původní cestu, která propojovala Holyni s Řeporyjemi nebo Slivencem. Možná se prostě jen nějaký místní nadšenec rozhodl obnovit tradici drobných sakrálních staveb v krajině a tohle místo se mu líbilo. Ať už je to ale z jakéhokoliv důvodu, klobouk dolů. Protože jestli je něco, co je v naší krajině absolutně unikátní a specifické, jsou to právě drobné kapličky, křížky, boží muka a zvoničky. Skoro nikde jinde nenajdete v kulturní krajině tolik vztyčených sakrálních staveb. A myslím, že to dodává krajině určitý specifický ráz, tradici a možná i takový „Ladovsky nostalgický“ pocit domova.

Les, kterým cesta prochází, nijak významný ani důležitý není, jde o monokultury smrku a pár akátů na okraji, opravdu nic výjimečného. Zajímavá je ale studánka, která stojí na úpatí lesa, kousek od trati. V celém údolí se nachází doopravdy mnoho studánek. Tři – Na Troníčku, Stydlá voda a tato Dobrá voda jsou poměrně známé, udržované a využívané. Mimo to je tu ale desítka studánek neznámých, poničených a ztracených, zakrytých poklopy, svedených na pozemky či úplně zdevastovaných. Některé z nich se dají najít na turistických mapách, některé najdete jen, pokud budete údolím znovu a znovu procházet.

Tato Dobrá voda prý kdysi byla tak vydatná, že v poválečném období zásobovala vodou celou Holyni. O její obnovu, stavbu stříšky i vztyčení informační cedule se postarali místní občané. U studánky se nachází menší ohniště s lavičkami a několik lávek přes potůčky, které z ní vytékají. Jde o poměrně navštěvované místo. Voda myslím pitná je, aktuální rozbory vody jsou dostupné na internetových stránkách městské části Slivenec.

Cesta se od studánky vine zase nahoru, stoupá lesem kolem prastarých zasypaných lůmků a odhalených stěn a tunelem mezi stromky ústí na zarostlý remízek u louky. Právě na okraji této louky stojí druhý z nově zbudovaných křížků. Tento můžu dokonce i poměrně přesně datovat, byl postaven v srpnu roku 2019.

Na druhé straně louky se opět nachází zarostlý remízek. Na jeho okraji je patrný jeden vzrostlejší strom a u něj několik mohylek z navršených kamenů. Tam vede cesta dál. U stromu s mohylkami ústí vyšlapaná stezička. Kroutí se a vine zarostlým remízkem. Ještě před několika lety šlo o odhalenou step – vršek lomu, který byl spásán a udržován nezarostlý. Po ukončení těžby se lokalita ponechala svému osudu a postupně zarostla šípkem, trnkou a hlohem. Na satelitních snímcích je hezky vidět, jak zarůstání postupovalo, jak se náletové dřeviny šířily, jak postupně pohlcovaly step, vytvářely rozvolněný parkový porost a pak neprostupné trnité houští. A zde je naprosto ukázkově vidět, jak by dopadla lokalita Butovického hradiště či Dalejských lad, kdyby se nezapočalo s jejím managmentem a spásáním.

Cesta se kroutí a vine trnitým houštím. Až pak vychází na nezarostlý, stepí pokrytý pahorek a stoupá po něm nahoru. Nachází se tu některé velmi zajímavé rostlinné druhy, ovšem dech vyrazí něco jiného. Cesta končí. Na okraji srázu. Kdo dojde až sem, stane na samém vršku lomové stěny. Pod ním spadá prudký sráz dolů. Travní převisy zasahují až přes hranu srázu, narušují vápencové bloky, které se odlamují a tříští. Neradím nikomu chodit na samý kraj, hrany propasti se často utrhnou, na zemi jsou ostatně vidět široké trhliny.

Ovšem výhled dolů a pak přes údolí je úžasný. Pohled na Butovice, tyčící se za lomy (díváte se přímo na Černý lom) a za lesem na okraji protější stěny údolí. Vpravo údolí běží dál ku Praze, vlevo sleduje klikatící se cestu vláčku do Řeporyj.

A úplně vlevo se v celé kráse otevírá jediný dosud činný lom v údolí. Lomová činnost v něm stále běží a vstup do něj je zakázán. O víkendu je nicméně možné k němu jít, mnozí se rádi koupají v průzračných modrých vodách lomu či ho obcházejí. Ve všední dny je lom hlídaný a není dost dobře možné se k němu dostat. Těží se tu už jen sporadicky a městská část uvažuje o tom, že lom uzavře úplně a vybuduje v něm přírodní koupaliště pro relaxuchtivé Pražany. Zatím se ale jedná o poslední připomínku prázdných kráterů vápencových lomů a jejich měsíční krajiny. I se všemi krátery, haldami a černým, páchnoucím bahnem, které se plazí po zdevastované půdě a vtéká do oslnivě modrého jezera, jež se na samém dně lomu rozkládá. Připočtěme k tomu časté požáry od parních vlaků a dostaneme přesný obrázek, jak to tu v 19. století vypadalo téměř na celém území. Opravdu jedinečný lom, nikde jinde v údolí už není tak přesně vidět, jak to tu všude vypadalo ještě před sto lety, jak obrovskou proměnou údolí prošlo.

A kam dál? Obrátit se na vyšlapanou stezičku a držet se vpravo, stezka sestupuje po hraně lomové stěny a klesá dolů pod lom, k několika ohnišťům a útočišťům trempů. Dole se otevírá pohled na lomovou stěnu z opačné perspektivy. Jde o působivý pohled na tyčící se masu kamene, na jejímž vrcholu člověk ještě před chvílí stál.

Cesta vede dále směrem k činnému lomu. Až se ve skále otevře oblouk tunelu.

Tunel byl zbudovaný v roce 1925 a na opačné straně na štítě nese nápis Zdař bůh. Šlo o tunel pro malodrážku, vedla k oné lomové stěně a vápenec z ní odvážela do vápenky – která ostatně stojí hned za tunelem, stačí jen překročit koleje. Pokud vím, v údolí se nachází celkem šest tunelů. Z toho jsou tři průchozí, dva zasypané a jeden se zříceným stropem, kterým se ovšem dá prolézt. Tenhle tunel je jedním z těch průchozích a velmi zajímavých. Z jedné strany upravený vstup s hornickým nápisem, z té druhé zející chřtán uprostřed surové skály. Tunelem se dá vcelku pohodlně projít. Když se pak dáte doleva, narazíte na další tunel, zasypaný, nad nímž ještě stojí cihlová věž, pozůstatek čehosi hornického.

Vápenka náležela firmě Biskup, Kvis a Kotrba. Jedná se o budovu, kde se dříve zpracovávalo vápno, získané z vápenců odtěžených v údolí. Vápenka stála u úzkokolejky, která vagony s kamenem přivážela. Nyní vápenka již dlouho chátrá, vysoké zdi se rozpadají a ona našla své další využití. Pravidelně se tu pořádají airsoftové zápasy. Proto je poměrně častým jevem, že na vás, zatímco vápenku uctivě obcházíte, najednou vykoukne hlava v maskáčové přilbě, zařve „Civil!“ a zase zmizí. Vápenka je ovšem ceněna i filmaři. Zrovna nedávno jsme zde narazili na několik luxusních vozů filmového štábu z Německa, který v těchto zříceninách bude točit film o druhé světové válce – protože vápenka prý vypadá přesně jako vybombardovaný Berlín…

Kdyby byla situace jiná, vedla bych tuto procházku dále několika nepříliš známými stezkami po hraně kolem činného lomu až do lomů Požáry. Dříve tato cesta byla bez problému průchozí, ale teď se zpřísnily kontroly a objevily se zákazy vstupů, takže tato pěšinka již průchozí není. Existovala i druhá cesta, kolem ohrady s koňmi do Požárů z druhé strany, ale ta už je hlídaná a zakázaná také. Sečteno a podtrženo, lomy Požáry jsou nyní dostupné pouze přímo z Řeporyj. Procházka tedy povede maličko nelogicky, napojí se na procházku druhou a v Řeporyjích si z ní jen udělá malou odbočku k Požárům, ale nedá se nic dělat, původní cesta je již zkrátka uzavřena. Požáry opravdu stojí za to si takovou zacházku udělat, jedná se totiž asi o nejkrásnější a nejzajímavější lomy v údolí.

U vápenky se tedy napojte na cestu procházky číslo dvě a pokračujte po ní do Řeporyj. Když pak půjdete po prašné cestě vedoucí z Řeporyj do dosud činného lomu Požár 2, s největší pravděpodobností tuto nenápadnou odbočku těsně před závorou úplně přejdete. Ale pokud se přece jen zaměříte na zelené železné schůdky vedoucí do zarostlé prolákliny pod hlavní silnicí, otevře se před vámi doslova nový svět. Na pár kroků od vás se pnou modlící se ruce jakoby gotického oblouku tunelu staré malodrážky. Když mezi oběma pažemi projdete, ocitnete se v prvním starém lomu.

Je již zarostlý, příroda ho zcela ovládla, ale přesto lze ve strmých stěnách i zbytcích staveb číst bouřlivou minulost místa – dolu na vápenec. Tento, v devatenáctém století ceněný kámen, se ze zdejšího lomu odvážel právě tím rádoby gotickým tunelem pryč do vápenky, kde se dále zpracovával. V devatenáctém století byl tento lom pustinou, ohavným zejícím kráterem, před kterým prchalo vše živé, násilným zásahem do tváře krajiny, o které mnozí prorokovali, že se z obětí, jež musela přinést lidské nenasytnosti, již nikdy nevzpamatuje. Dnes se v lomu nachází několik chráněných druhů i neoendemitů a lom se stal významným i z jiného hlediska, s těžbou přímo souvisejícího. V lomu se nachází mezinárodní hraniční stratotyp čtvrtého oddělení siluru – přídolí. Stratotyp byl schválen mezinárodním geologickým kongresem v Moskvě a pro geologickou veřejnost je to prvořadá památka mezinárodního významu. Aby tu ale byla zmíněná i nějaká významná paleontologická libůstka, nachází se zde plž Platycera deceptivum se zachovaným zbarvením ulity. Požár je nyní nádherným místem. Lomové stěny ho bezpečně uzavírají, jediná cesta k němu je právě přes gotický tunel. Je to ideální klidné místo, kam nikdo nechodí, nikdo ho nezná a nikdo o něm neví. Zářez míru a zeleně na dosah výbuchů činného lomu. Je možné vystoupat po dalších schůdcích přímo nad tunel a projít se po jeho střeše. Ta je zakončena vysokou zdí, připomínající hradbu.

Ale Požáry, to není jen jeden lom, nachází se tu i druhý krajinný zářez. Na druhé straně od gotického tunelu zří jícen tunelu druhého. Toho zborceného. Na druhé straně se z něj dá vylézt jen úzkou puklinou. Je to trochu klaustrofobické, ale stojí to za to.

Z temnoty tunelu mířit za drobným světélkem na jeho konci, protáhnout se škvírou a vylézt do druhého, naprosto utajeného lomu. Je tu staré ohniště, nálety břízy i poněkud úsměvné torzo májky.  A fascinující pohled na skalní šikmé stěny, které lom uzavírají a padají strmě dolů. V lomu se nachází ještě jeden tunel, poslední. Ten je nedokončený, respektive po několika metrech končí, aniž kdy někam vedl. Nyní je to oblíbené místo dětských stopovaček, nachází se tu spoustu svíček, loučí, artefaktů, pokladů, křížů, lapačů snů i pohádkových bytostí. Musí to být úžasný zážitek, vstoupit po železných schůdcích do údolíčka, projít gotickým tunelem se světlíky do lomů, prolézt zborceným tunelem do druhého lůmku a pak vstoupit do slepé štoly.

Požáry jsou zvláštní místo. Ačkoliv jako klaustrofobik vždycky málem zemřu strachy, když prolézám zborceným tunelem, stále se tam vracím, znovu a znovu. Asi proto, že nic podobného neznám. A ten pocit, když jsem zborcený tunel a cestu skrz poprvé objevila byl nezapomenutelný.

A zde procházka pátá zdárně končí. Stačí se jen obrátit a vrátit do Řeporyj. Procházka se nesla ve znamení málo přístupných a známých lomů a tunelů, vedla po hraně údolí a hledala cesty tam, kde jsou jen malé a vyšlapané. No není to krásné?

Mapa:

1. lom Prastav – N 50°2.00152′, E 14°21.24218′
2. křížek 2018 – N 50°1.88747′, E 14°20.83607′
3. studánka Dobrá voda – N 50°1.85990′, E 14°20.66998′
4. křížek 2019 – N 50°1.73178′, E 14°20.37838′
5. skalní výchoz – N 50°1.77768′, E 14°20.14663′
6. dno bývalého lomu – N 50°1.76052′, E 14°20.05845′ dvě štoly – N 50°1.77515′, E 14°19.98007′
7. bývalá vápenka – N 50°1.82137′, E 14°19.87997′
8. lom Požár I. – N 50°1.69890′, E 14°19.47427′
9. lom Požár II. – N 50°1.64700′, E 14°19.49132′