Jak se zde vyvíjelo lidské osídlení? Jak se měnila krajina Prokopského údolí v závislosti na kulturách, které zde žily? Jak to tady vypadalo sto, dvě stě, pět set, tisíc let zpátky? A co deset tisíc?

Pravěké osídlení

Ovlivňování krajiny člověkem v tomto areálu započalo v pátém tisíciletí př.n.l. Již předtím se zde ojediněle člověk vyskytoval (nejstarší doložené nálezy jsou z doby před 30 000 lety), ale to se jednalo o ojedinělé skupiny pravěkých lovců. Kontinuální osídlení začalo až v epiatlantiku. Od té doby ale člověk krajinu značně formoval a ovlivňoval, ovlivnil pravděpodobně až 2/3 postglaciálního období (Němec a kol., 2003).

A jak to tady vypadalo úplně na začátku před příchodem člověka? Na konci pleistocénu území pokrývala sprašová step, která se na skalních stráních pozvolna měnila ve skalní pustinné stepi. Ke konci glaciálu začala být step humidnější a krajina dostala až parkový vzhled s občasným výskytem pionýrských dřevin. Žili tu velcí savci (dle výzkumu kosterních pozůstatků to tu zřejmě vypadalo jako na safari – plno tygrů, koní a dupajících nosorožců) (Němec a kol., 2003).

Ve starším holocénu, před neolitickou kultivací krajiny, se začaly stepi definovat xerotermními druhy, vytvářela se parková krajina s občasnými porosty dřínu a dubu šípáku a na vlhkých místech (severní svahy, inverzní rokle apod.) už rostly dřeviny smíšených doubrav. Tehdy se ke slovu zřejmě také dostali velcí býložravci, kteří, můžeme říct svou žravostí, pomáhali udržovat bezlesí (Němec a kol., 2003).

Atlantik (8000-5000 př.n.l) byl, co se vývoje lokality týče, naprosto klíčovým obdobím. Na počátku této periody začalo převládat značně vlhké klima, které podporovalo rozvoj lesů. Smíšené doubravy tak začaly zabírat stále větší plochy. Jejich rozvoj byl ale náhle ukončen příchodem prvních lidí (lineární a řivnáčská kultura). Lesy to zkrátka na tomto území nikdy neměly úplně lehké. Lidé začali na planinách zakládat políčka a stáda nechávali pást právě v parkové krajině Prokopského údolí. Rozvoj lesa byl tak zastaven a krajina se definitivně vyprofilovala jako otevřená – stepní, jejíž biocenózy vlastně navazují na relikty holocénních stepí (Němec a kol., 2003).

Středověk

Epiatlantik až raný středověk se vyznačoval zachováním parkového rázu krajiny. Jediné místo, kde zůstal lesní ekosystém zachován, je východní část Dalejského háje. Na konci doby bronzové došlo k dalšímu rozvoji stepí. Ve středověku zde bylo pár vesnic a území se využívalo k zemědělství a pastevecké činnosti. Také začala drobná lomařská činnost, na tomto území se lámal vápenec a tam, kde dnes stojí Barrandovské ateliéry se rozkládaly jámy pro těžbu kaolinitu. Lomy byly malé povrchové (např. lom Kovářova mez u Butovického hradiště) a žádné větší zásahy do krajiny neudělaly. Také je nutné si uvědomit, že ve středověku toto území bylo hlubokým venkovem, daleko od města. Praha se tenkrát rozprostírala sotva k Petřínu a sem už ani zdaleka nezasahovala (Němec a kol., 2003).

Dalším faktorem, významně ovlivňujícím krajinu ovšem byly mlýny, kterých se tu nacházelo hned několik. K mlýnům byly budovány náhony a další struktury, které přetvařovaly zejména spád a tok potoků (Druhé vojenské mapování, 1806 – 1869).

Novověk

V novověku se využívání území začalo zintenzivňovat, údolí se dostalo do přímého sousedství s hlavním městem, rostla spotřeba dřeva a intenzita pastvy. Nově se objevila i těžba vápence, která krajinný ráz proměnila snad nejvíce – vznikaly ponejprv malé, postupně stále větší lomy. Dá se bez nadsázky říct, že krajina Prokopského údolí, její ráz, je nejvýrazněji ovlivněn právě těžbou vápence. A proč se zde tato hornina těžila? Vápenec byl (a dodnes je) ceněn jak jako stavební kámen samotný, tak jako materiál pro další zpracování na vápno. A z něčeho se stavět zkrátka muselo (Němec a kol., 2003).

Až do 19. století se užíval způsob těžby olamováním vybraných výchozů. To bylo umožněno tím, že vápence jsou v mnoha místech údolí lavicovitě uspořádány do plochých desek, které se snadno odlamují a dají se bez dalších větších úprav použít jako stavební kámen. Ten byl tehdy mimo jiné potřebný především ke stavbě viaduktů a železnic. Právě z tohoto období pochází drobné lůmky s hladce odlámanými deskami vápenců (Slouka, 1980).

Během 19. století se začalo lámat pomocí výbušnin a k lomům se vázala i potřebná dopravní komunikace – začaly vznikat vlečky a cesty, továrny a vápenky. Těžba se soustředila jen na několik druhů vápenců, těžily se zejména střednědevonské a třebotovské vápence (Slouka, 1980). Tak vznikl kaňon zatopeného lomu u Jezírka. Pro krajinu a zejména přírodní společenství v místech lomů to bylo jistě fatálním zásahem. Ale na druhou stranu, tímto způsobem těžby se odkryly některé zajímavé geologické lokality, mnohdy světového významu. A v nich se začaly nacházet zkameněliny, zbytky pravěké fauny a flory.

Stavět se začaly dvě železniční tratě. První, vedoucí po dně údolí podél Dalejského potoka (Praha-Smíchov-Beroun), nezasáhla krajinu více než menšími odstřely na úpatí svahů. Druhá byla tzv. Buštěhradská dráha, která se vine po bocích údolí a překonává ho horním viaduktem. Tato trať je opravdu nádherná a určitě stojí za projetí, vláčky po ní jezdí doteď. Dnes se tomuto křížení dvou tratí na dvou místech – jedno na zemi a jedno o dvacet metrů výše na mostě říká Pražský Semmering a je národní technickou památkou (Rybár a kol., 1989). Zásahy do krajiny byly u této výše položené dráhy už větší, ale nijak více ji neponičily. Negativním důsledkem železnic však byly požáry v jejich blízkosti (v důsledku používání parních vlaků). Tím došlo k selekci určitých rostlin, rostoucích kolem tratí a celkovému zestepnění území.  Je to dobře vidět například u přírodní památky Ctirad, kde je půda prakticky vytvořena z železničního popílku a prachového spadu z Prahy (Němec a kol., 2003).

Koncem 19. století došlo k významnému narušení původních biotopů – rozsáhlé výsadbě borovice černé a akátu na původních pastvinách. Došlo i k vzrůstu návštěvnosti a údolí začalo být oblíbenou víkendovou lokalitou. V lomu U jezírka se lidé začali koupat (a vzniklo koupaliště v Klukovickém amfiteátru), docházelo k sešlapům rozsáhlých ploch, k jejich vypalování a začaly se zde pořádat i dětské tábory (například v sedle útvaru Špičák nad Klukovicemi).

Toto vše vedlo k podpoře xerotermní vegetace, která postupně pronikala i na stěny opuštěných lomů (tařice skalní na stěny Vysoké apod.) a k devastaci řady významných rostlinných druhů jakými jsou dub šípák, dřín nebo jalovec (Němec a kol., 2003).

Dvacáté století přineslo zánik malých lomů a zároveň rozvoj lomů velkých. Jedná se zejména o Prokopský lom a pak lomy u Řeporyj a Holyně (Prastav, Požáry apod.). V Prokopském lomu byl těžbou poničen kostelík sv. Prokopa a zejména podstatně narušena svatoprokopská jeskyně. Z jeskyně už dnes nic nezbylo (i když, díky těžbě se v ní odhalily vrstvy usazenin spolu s kosterními pozůstatky velkých savců doby ledové a pravěkých lovců mamutů). A nenalezneme zde ani kostelík – byl prakticky poddolován, a nakonec kompletně zbořen. Během druhé světové války v lomu Němci vybudovali vojenský objekt, který tam stojí dodnes a je stále užíván – armádní objekt neznámého určení, který ale paradoxně poskytuje okolí lomu nejlepší přirozenou ochranu před další devastací (Němec a kol., 2003).

Negativní vliv ale mělo vytvoření haldy materiálu z lomu, která se nakupila na protějším břehu potoka a narušila úpatí srázu Dalejského háje (a jeho nejzachovalejší původní úsek). Dnes je tato halda přirozeně zalesněna a sice zdevastovala původní společenstva rostoucí na tomto území, ale na druhou stranu nyní tvoří přirozenou hradbu, obranný val, pro již zmíněnou nejzachovalejší oblast Dalejského háje s vzácnými šípákovými a dřínovými doubravami. Další halda se vytvořila u východního okraje armádního objektu. Během války došlo i k úpravě potoční nivy, ze které dnes zůstaly jen naprosté zbytky (Kubíková a kol., 2005).

Současnost

Dnes se lomová činnost zachovala jen ve velkém lomu u Požárů, v ostatních lomech dochází k přirozené sukcesi (třeba bývalá holina u Jezírka má teď charakter javorovo-jasanového suťového lesa) (Kubíková a kol., 2005).

Došlo k dalším umělým výsadbám, zejména na okrajových planinách na severní hraně údolí. Vysazovat se začaly listnaté stromy, modřín a jiné, tedy příznivější druhy (Kubíková a kol., 2005). Jejich velkým pozitivem je, že vytváří ochrannou zelenou hradbu proti negativním vlivům z okolních sídlišť. Stále je ovšem dobře viditelný jejich umělý ráz a zda byla jejich výsadba dobrým rozhodnutím, to ukáží až časy budoucí.

Sídliště rostou přímo raketovou rychlostí – nebezpečí tvoří panelová sídliště na okraji Barrandova v sousedství Dalejského háje, dále Nové Butovice a Stodůlky, které údolí, díky převládajícímu západnímu proudění, ohrožují imisemi a podílí se na znečištění potoků a jejich niv. Nově je usilováno o stavbu sídlišť přímo v údolí, což blokují místní hnutí (například hnutí Stop developerské zástavbě Prokopského údolí).

Omezilo se vypalování, i když podél železnic stále občas vznikají požáry. Velký problém ale představují imise a jejich kontaminace okolí (například spodních partií sutí), která se negativně projevují zejména na drobné fauně (protože právě zmíněné spodní partie suti slouží drobné fauně za úkryt). Ukazatelem znečištění je třeba vymírání plže Xerolenta obvia, který zde byl dříve velmi hojný a teď mizí i tam, kde není žádné znečištění přímo pozorovatelné (Špryňar, Kubíková, 2001).

Také došlo ke znečištění Dalejského a Prokopského potoka, který se sice po válce trochu oživil, ale poté v něm opět žily jen nejodolnější druhy. V roce 1999 zde byl kupříkladu naměřen IV. stupeň znečištění. (Kvalita vody v pražských potocích, 2019) Nyní se daří situaci zlepšovat. Samozřejmě stoupá návštěvnost údolí, (jak turistická, tak dochází k rozvoji horolezectví a vyjížďkách na koních) která také přináší jisté zásahy do přírody. S tím souvisí i zamoření okolí odpadky (zanechávání vraků aut v lomech u Mušlovky apod.).

Výsledkem je rozsáhlá ruderalizace ploch (v důsledku urbanizace příměstského typu) a šíření nepůvodních druhů. Obecně se šíří mezofilní druhy na úkor xerofilních. Téměř nepoškozena jsou lesní společenstva v suťových úsecích Dalejského háje. Dochází k celkovému poklesu biodiverzity (Špryňar, Kubíková, 2001). Nutno však dodat, že jsou zde snahy o zachování přírodního bohatství – bylo vyhlášeno chráněné území Prokopské a Dalejské území s množstvím přírodních památek.

Lesy

Rozloha lesů tvoří asi 40% celkové rozlohy lokality. (Němec a kol., 2003).

Lesy můžeme rozdělit na několik druhů – původní, vzniklé sukcesí a vysázené uměle.

Původní

Mezi původní lesy patří Dalejský háj, severní část Hemrových skal a fragmenty porostů v nivách potoků. Takové lesy jsou většinou dubohabrové, s jarním aspektem. Jedná se o dřeviny pařezinového původu, tedy vzniklé pařezením – způsobem hospodaření v lesích, kdy byly stromy káceny a výmladky z pařezů „sklízeny“ na topivo. Ojediněle se vyskytují i zbytky šípákových doubrav, pojmenovaných podle dubu šípáku, na které je v bylinném patře vázán kupříkladu huseník chudokvětý Arabis pauciflora nebo silenka hajní Silene nemoralis. V hlubokých roklích a na severních svazích nalezneme suťové lesy, kde se vyskytuje javor (mléč a klen) a lípa velkolistá. U jejich kořenů se pak choulí kakost smrdutý Geranium robertianum. Okolo nivy Prokopského a Dalejského potoka se nacházejí lužní lesy – s výskytem olše lepkavé, jasanu ztepilého a střemchy (Prunus). Tyto lesy jsou bohaté, s rozmanitým keřovým (svídy, růže, dříny) i bylinným patrem (Němec a kol., 2003).

Vzniklé přirozenou sukcesí

Mnoho dalších lesů je druhotných a vznikly přirozenou sukcesí z bývalých polí. Takové porosty jsou mladé, začaly růst po roce 1989, kdy se zde přestala pole intenzivně hospodářsky využívat. Vznikly tak plochy s náletovými dřevinami (vrby, růže, břízy, topoly, ale i borovice černá nebo akát) které hostí mnoho druhů lesní zvěře, jako jsou kupříkladu bažanti. Stejně tak o něco dříve postihlo postupné zarůstání opuštěné lomy. Tím pádem zarostly zelení často fatální lomové zásahy do krajiny a zbyly jen strmé, hladké plochy, které jsou v konečném důsledku spíše ozvláštněním celé scenérie. A samozřejmě dochází k zarůstání ploch luk, pastvin a stepí. Takové lesy se většinou poznají tím, že zde chybí přirozená lesní květena (porosty javoru mléče, jasanu ztepilého a lípy srdčité). Druhotné porosty většinou nebývají druhově příliš bohaté, a hlavně rostou na místech, kde dříve byly mnohem cennější louky a pastviny. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, a tak se pod lipami třeba šíří vzácná lilie okrotice bílá Cephalanthera damasonium nebo bradáček vejčitý Listera ovata. Jak je vidět, příroda si vždy dokáže najít svou cestu (Němec a kol., 2003).

Tyto lesy by měly být postupně přeměněny na lesy tvořené jen a pouze domácími dřevinami. Na místech, kde ohrožují cenná bylinná společenstva, by měl být les zcela odstraněn.

Umělé

Posledním typem lesů jsou ty nepůvodní, vysazované v 19. století, v období, kdy byli lidé přesvědčení o tom, že je nutné se co nejvíce přiblížit „původní“ krajině (a zrevitalizovat lomy), kterou z jejich pohledu tvořily jen a pouze lesy, jedno jakého složení. Z této filozofie pak vzešlo mnoho ekologických omylů a nevratných změn k horšímu. Již zmiňovanými vysazovanými a velmi nepříznivě působícími druhy je trnovník akát a borovice černá. Tyto dřeviny plochy výrazně poškodily a byly příčinou jejich ruderalizace. Pod novými lesy zanikla řada vzácných biotopů (Němec a kol., 2003).

 Na zastíněné a severní svahy se vysazoval modřín a smrk. V padesátých letech se zde začal sázet topol vlašský a dub červený, od 70. let však již probíhá vhodná výsadba domácích dřevin (lípa, javor, dub, borovice lesní) (Němec a kol., 2003).

V porostech akátu a borovice černé je bylinné patro velmi chudé, původní flora již zcela zanikla. Tyto porosty by časem měly být nahrazeny přirozenějšími. Uměle vysázené lesy se vyskytují v celé ploše údolí, ale nejvíce v okolí Špičáku a na svazích Butovického hradiště směrem k Řeporyjím (Němec a kol., 2003)

Zdroje:

Němec J., Ložek V., Cílek V., Kadlecová E., Špryňař P., Skála P., Vávra J., Kůrka A., Čtyřoký P., Kněžínek K., Schmelzová R. (2003): Prokopské a Dalejské údolí – Přírodní park, pro ČZOP vydal Consult, Praha

Druhé vojenské mapování (1806 – 1869), Austrian State Archive

Slouka J. (1980): Barrandienské vápence jako dekorační kámen v historii a současnosti, Sbor. Sympozia Hornická příbram ve vědě a technice, Příbram

Rybár C. a kol. (1989):  Co je co v Praze, Pressfoto Praha

Kubíková, J., Ložek V., Špryňar P. a kol (2005): Praha, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha

Špryňar P, Kubíková J. (2001): Pozoruhodné jevy v přírodních rezervacích a na lokalitách ohořených druhů, Muzeum a současnost, ser. natur., Roztoky