Procházku započne symbolicky kostel sv. Vavřince ve Starých Butovicích. Tento kostel je poslední památkou na prastarou osadu na úpatí hradiště, o kterém bude jistě řeč ještě později.

Pochází z 11. století a je původně románský. První písemná zmínka je až ze století třináctého, ale archeologické průzkumy ukázaly, že stavba je v jádru mnohem starší. Budova ovšem byla několikrát upravována, poslední přestavba je z konce 19. století v pseudorománském stylu. Jde o opravdu unikátní objekt, jeden z nejstarších kostelů na území Prahy, jeden ze svědků událostí dávno minulých, kdy se na ostrohu Prokopského údolí vypínalo starodávné hradiště. Kostelík obklopuje hřbitov jehož bránu střeží vysoká dřevěná věž. Asi nejstarší částí kostela je kruhová apsida, ve které jsou ještě znatelné zbytky původních románských oken. Vedle kostela stojí dřevěná zvonice.

Na první pohled to tak možná nemusí vypadat, zvláště pokud sem návštěvník míří přes moderní zástavbu Butovic, ale toto starodávné místo má opravdu silnou atmosféru. Kostel stojí na samé hraně přírodního terénního zlomu a na úplném kraji zástavby, dál už jsou jen pole a vytváří tak jakousi přirozenou dominantu. Má zkrátka ducha. Také se na tom možná podílí fakt, že místní hřbitov je doopravdy hojně navštěvován jakýmisi podivnými existencemi, kteří si jednotlivé hroby fotí či kreslí. Podivné místo.

Od kostela se dejte po cestě a napojte se na žlutou turistickou značku. Když se pak po žluté vrátíte trochu zpátky, zastavíte se u lomu Kační. Jedná se o málo známý lom, který odkrývá čedičový výron v usazených horninách – další z pozůstatků pravěké podmořské sopky. Nachází se tu mnoho zkamenělin včetně mlže Butovicella, který je pojmenován právě podle Butovic. Jak už jsem dříve psala, Barrande měl vlastní hlavu, co se pojmenovávání trilobitů týče. Ale další lingvistickou raritkou může být, že Češi jako jediný národ na světě mají i svá vlastní, národní jména pro trilobity. Čeští dělníci, kteří pro Barrandeho pracovali a zkameněliny pro něj hledali si trilobity pojmenovali po svém (a většinou podle jejich tvaru) a tak je tu podkováč, chlupáček, prdeláč, kubrichťák nebo měsícový rak. No neříkejte, že jste nikdy netoužili potom najít si vlastní, milion let starou zkamenělinu lopaťáčka.

Cesta vede k dalšímu lomu, na této cestě také poslednímu, který je nazýván Kovářovic mez. Nejedná se o klasickou lomovou stěnu, ale o tzv. jámový lom. Tedy prakticky o nízký val, ve kterém je v jednom místě vykutaná prohlubeň a mělká široká jáma za ní. V této velké jámě kopat nedoporučuji, je tu víc podpapíráků než zkamenělin, ale v odkrytém valu se občas dají nalézt zajímavé zkameněliny. Tento lom je na ně doopravdy bohatý. Zajímavé je, že se tu našli i trilobiti, kteří nikde jinde na světě dosud objevení nebyli. Jde o opravdový unikát.

Cesta vede podél polí a luk. Jedna z těch luk snad patří filmovým ateliérům, občas je zde možno vidět filmaře, jak točí obléhání hradů nebo prohánějí rytíře na koních. Na otevřené prostranství se ale stezka dostává prakticky až na Butovickém hradišti. Jedná se step, náhorní plošinu, na které kdysi dávno stálo hradiště. První osídlení zde podle nálezů bylo již v neolitu. Hradiště bylo vybudováno řivnáčskou kulturou, jak bylo doloženo dle archeologických nálezů. Pak zde bylo osídlení spíše občasné a nový život sem přinesli až Slované, kteří hradiště obnovili a přestavěli. Vybudovali mimo jiné i val, který je dosud dobře čitelný přímo v terénu. Hradiště bylo podle všeho vybudované z opuky a chráněné palisádami. Jednalo se o další z hradišť tvořících jakousi protiváhu vzrůstajícího vlivu Pražského hradu, jde o prakticky jedno z nejstarších hradišť v Praze. Což je vlastně dost zvláštní, z našeho současného pohledu. Sídliště jako Barrandov i Butovice byla postavena velmi, velmi pozdě. I Smíchov, daleko blíže centru, byl do města včleněn až později, původně se jednalo o samostatnou vesnici, za níž už byla divočina a pár dalších, malých a nevýznamných vsí. Ale přitom tato absolutně periferní část Prahy je prastará, ve své době konkurovala Pražskému hradu a jednalo se o jedno z největších center v okolí. Podivné jsou cesty historie.

 V dnešní době je hradiště odlesněné, jedná se prakticky o step. Ta je mimo jiné udržována i sezónní pastvou ovcí, na své cestě určitě nějaké ovce potkáte, jak se šplhají po skalách či odpočívají ve stínu stromů. Občas některá z nich uteče přes údolí až na Barrandovské sídliště a pak začíná teprve ta pravá sranda, kdy se ovce potuluje mezi auty, autobusy a tramvajemi. Projekt zahrnující pastvu ovcí je poměrně nedávný, původně tady probíhaly jakési tendence o strojové sekání či „přírodní“ zarůstání, ale nakonec došli správci k názoru, že původní způsob hospodaření bude lokalitě svědčit zdaleka nejvíc. A navíc je z toho vlna.

Podél skalního srázu se cesta stáčí. Jsou odtud skvělé výhledy do údolí – na Hemrovy skály, Klukovický amfiteátr, skalní útvar Špičák a další a další. Těžké říct, který uchvátí nejvíc. Možná ty Hemrovy skály, černý výběžek rozpukané horniny uprostřed zeleného údolí, jehož podloží tvoří bílý vápenec.

Možná pohled na amfiteátr a členité stěny, spadající k němu dolů. Jeskyňky, převisy, keříky, travnaté pásy a bílé chomáčky ovcí. Nebo to bude výhled na Klukovice, vesničku schoulenou v údolí, nad níž se tyčí betonové stěny paneláků Barrandova. Špičák s jeskyní a porostem vysokých borovic.

Anebo to budou klikatící se koleje vláčku, které se vinou údolím, objevují se a zase mizí a tvoří jednu z nejkrásnějších tratí, které znám. Divoký západ na kraji Prahy. Kdo bude očima sledovat jízdu vláčku směrem od Prahy, na obzoru uvidí jeden z nejrozporuplnějších pohledů. Les, hustý hvozd, nad nímž se rozprostírají pole a louky a pak… stožáry billboardů u vytížené silnice. Na druhé straně, pohledem do města je druhý podobný pohled. Svírající se stěny údolí, lesy a lomové stěny, divoká příroda s keři a travnatými pásy, na první pohled téměř nedotčená krajina, nikde ani známka po lidské činnosti. A pak, v průhledu mezi dvěma jazyky údolí, Pankrác a jeho mrakodrapy. Div techniky, sídlo televize, krychle s dírou uprostřed nebo známé véčko.

Kdo se vynadíval, ať pokračuje po hraně údolí a stále po žluté dál. V jednom místě, na kraji zaniklého sadu, se ovšem cesta začne dělit. Žlutá sestupuje dolů do údolí, kolem pramene Stydlá voda vede na hlavní asfaltovou cestu v údolí a pak do Klukovic. Ale tato třetí procházka ze žluté odbočuje a pokračuje po náhorní plošině. Věřte, že o nic moc nepřicházíte, studánka není příliš hezká a myslím ani pitelná.

Vlevo od správné cesty se nachází starý sad. Býval obrovský a zarostl, ale nyní probíhá snaha o jeho obnovení. Jedna část je již prořezaná a vyčištěná. Zkrátka zde, jako ostatně v celém údolí, probíhá jakási snaha o obnovení původního hospodaření. Obnovují se staré sady a cesty, ovce se vyhánějí na pastvu a, jak bude ostatně řečeno dále, probíhá i obnova a výstavba drobných sakrálních památek. Prokopské údolí bývalo za první republiky územím sadů a, kupodivu, vinic. Jejich pozůstatky lze nalézt na mnoha místech v krajině. Pokusy o jejich obnovu pučí, pokud vím, v zásadě v místě tohoto sadu a pak toho na Hemrových skalách.

Vpravo za řadou vysokých borovic ční další skalní výchoz a s ním i krásné výhledy do údolí. V současnosti je tu oplocená lesní školka, ale přes dřevěné žebříky není problém na skalní výchoz vylézt.

Většina lidí na následující křižovatce odbočí doleva a vydá se do Jinonic. Vy to nedělejte, byla by to věčná škoda. Za pečlivě udržovaným lesíkem se tu nachází jen pole a asfaltové cesty. To má trasa je mnohem zajímavější. Pokračujte rovně. Po drobném terénním zhoupnutí se cesta najednou opět otevírá a pohled uchvacuje otevřená planina Dalejských lad. Otevřený prostor nad Prokopským lomem s občasnými solitéry keřů. Krásná a svým způsobem divoká krajina. Málokdo sem chodí, málokdo ocení vysokou trávu, stepní rostliny, červené šípky a pokroucené doubky, terénní nerovnosti vytvořené škrapy a drobnými závrty. A naprosto jedinečné výhledy. Opět se vám, stane že stojíte na zachovalé prvohorní lokalitě, díváte se přímo na nejmodernější mrakodrapy a paneláky a za zády máte klid a jedinečnost údolí, oázy v poušti města. Dalejská lada jsou také snad jediným místem v údolí, z něhož je jakýs takýs výhled na Prokopský lom a objekty ve vojenském prostoru.

Dalejská lada jsou zbytky stepí, takových, jaké se na území Prokopského a Dalejského údolí dříve vyskytovaly téměř všude. Tedy o suchomilná kostřavová společenstva, která rostou na málo úrodném vápencovém svahu. Ten díky své exponované poloze a chudé půdě nebyl nikdy zalesněn ani jinak využíván a cenná společenstva se tam tedy mohla zachovat již od pravěku. Samozřejmě se zde opět spásalo, chov ovcí má na tomto místě dlouhou tradici, najít zde lze i základové zdi Schwarzenberského ovčína. Dalejská lada jsou kouzelné místo. Mnoho lidí neodolá a na chvíli se na zvlněných kopečcích natáhne nebo se posadí na piknik.

Cesta pokračuje dál, vydejte se po ní. Rovně pokračovat nelze, v cestě stojí vojenský prostor a jeho žiletkové dráty. Ale je možné ho právě ze severní strany obejít. Cesta se drží plotu, což je dobrým orientačním znamením. Jedná se o málo prochozenou lokalitu, a i možná proto je tak krásná. Navíc skýtá jedinečnou možnost skrz pletivo v plotu nahlédnout do uzavřeného prostoru, nakouknout do Prokopského lomu. Plot je na několika místech poškozen zvířaty a ano, bylo by snadné tam vlézt, ale rozhodně to není dobrý nápad. Armáda si své území hlídá dobře.

Terén okolního lesa je modelován jakýmisi velkými terasami.  Jsou to zbytky po dávných polích, nyní kompletně zarostlých. Nachází se na nich krásný, přírodní smíšený les, jedno z nejhezčích míst v údolí. Les je divoký a málo prochozený. A zejména na jaře nádherný.

Cesta se po chvíli napojí na cyklostezku, miřte po ní dále na východ. Stále po cyklostezce, až se zprava otevře pohled na další otevřený prostor. Přes strmé klesání po vyšlapaných cestičkách se otevírá panoráma Hlubočep. Z levé strany město Prahy, z pravé paneláky Barrandova a uprostřed malinká zahrádkářská kolonie a vilková čtvrť Hlubočep.

Vpravo cestička zatáčí na malou vyhlídku na les a malé suťoviště, které z něj vystupuje. Tohle suťoviště je zvláštní místo. Je prakticky nedostupné, cesty k němu nevedou a je uprostřed strmého svahu. Jediné místo, odkud je na něj vůbec vidět je tato vyhlídka. Ale občas se tam dějí věci. Když jsem tam jednou přišla, již zdálky mě vítalo nelidské kvičení a sípění. Očekávala jsem minimálně zákopovou válku. Místo toho se mi naskytl pohled na rodinku divočáků, jak marně bojují se svahem a bezmocně sviští po nakloněném svahu. To prostě dvakrát nezažijete.

Když budete pokračovat po vyšlapané cestičce dolů je tam u hraničního kamene další vyhlídka. A pohled na skalní hřbítek ještě o něco níže. Jde o skalní stěnu soutěsky za Jezírkem, kterou jsem popisovala v první procházce. Je možné dojít až na hranu skály a nahlédnout dolů. Strmý kaňon s vystupujícími hřbety skal opět jako by pocházel z divokého západu.

Vraťte se zpátky na cyklostezku a pokračujte po ní dál. Až skoro dole, na úpatí údolí, z ní odbočuje cestička doleva. Ta vede k Hlubočepským plotnám, a právě po ní se máte dát. Kdo by ale chtěl, může si ještě udělat krátkou odbočku a navštívit unikátní skalničkovou zahradu v Hlubočepích. Tato osmdesát let stará zahrada byla nedávno obnovena a otevřena pro veřejnost. Je zde vysázeno mnoho unikátních druhů a zejména pro milovníky skalniček jde doslova a o ráj na zemi.

Ale cesta pokračuje již zmíněnou odbočkou doleva. Dostává se mezi dvě skalní stěny a úzkým kaňonem stoupá až k Hlubočepským plotnám. Po vyšlapaných stezičkách je možné vyšplhat se na skalní hřbety a vyhlídky, ale v zásadě je třeba držet se stále té jedné vyšlapané pěšinky dole. A vyšplhat se až na vyhlídku nad Hlubočepskými plotnami.

Strmé skalní stěny, vypínající se nad zářezem železniční trati Pražského semmeringu jsou pravděpodobně nejfotogeničtějším místem v údolí. Raritnost těchto skalních stěn tkví v tom, že jsou jejich vrstvy absolutně svislé. V důsledku vrásnění a geologických posuvů došlo na tomto místě k otočení a narovnání kamene. Skály tak připomínají jakési palačinky, svisle k sobě přilepené. Jedná se o oblíbené místo pro horolezce a snad každému se musí zatajit dech při pohledu na svislé vrstvy vápence, rudě, žlutě a šedě žíhaných, jak vybíhají ze skalního masivu a strmě spadají kolmo dolů. Atmosféru dokreslují ojedinělé keře a odhalený načervenalý svah.

Z Hlubočepských ploten je také perfektní výhled na trať. Shlédněte dolů, uvidíte klikatící se trasu kolejnic, vláček probíjející si cestu kaňony skal a šplhající po viaduktech a mostech. Je to nádherná podívaná i pro ty, kteří divům techniky neholdují. Právě odsud je snad nejlepší výhled na známý zákrut Pražského semmeringu, na oblouk trati šplhající se kaňonem. Přímo proti vám se také otevírá výhled na slavný Barrandovský tramvajový most a autíčka, která se po něm na Barrandov, ostrov na kraji města oddělený strmými zářezy skal, šplhají.

Pokud si cestu sem naplánujete na východ či západ slunce, místní ohnivé skály dostanou ještě nový nádech rudé a okrové, obzor plane a jen světélka města připomínají, že se nacházíte uprostřed civilizace, jen kousek od centra velkoměsta.

Od ploten se dejte cestičkou strmě stoupající vzhůru. Minete další skály a zády k údolí se budete blížit k hraně Děvínské plošiny. Po nějaké době byste měli dojít k dřevěné lávce, výraznému orientačnímu bodu. Jedná se o mostek nad malým terénním zlomem. Možná je to tím, že jde o jediný takový mostek v údolí, ale každopádně se z nějakého důvodu jedná o oblíbené a vyhledávané místo. A malý tip. Všechny, snad doopravdy všechny stopovačky, které údolím vedou schovávají z nějakého důvodu poklad nebo alespoň část zprávy k němu pod tímto mostkem. Nevím proč, ale je to tak.

Přes mostek se dejte na východ a po cestě na skalní hraně. Po této cestě zanedlouho dojdete až k hradišti Děvín.

Anebo se, pokud chcete, můžete ještě vrátit a lépe si projít hranu údolí. Podívat se na výhledy, ukrýt se ve stínu vysokého borového lesa či obrátit kroky na vybetonovanou cyklostezku a dát se dále po ní.

Ale nezapomeňte na Děvín. Vyvýšený kopeček, ke kterému se sbíhající stezičky jsou jak ty vyšlapané ve stepi tak ty historické.

Právě tady se nachází hrad, ze kterého dle pověsti podnikaly vzbouřené dívky výpady do okolí a dlouhou dobu si hájily vlastní nezávislost proti mužům. Nakonec byl hrad dobyt a dívky přivedeny k poslušnosti. Mimochodem, tato legenda je více než zajímavá, existuje jejích hned několik verzí z čehož ta první, Kosmova, se odkazuje ke starým pohanským rituálům a lidovým tradicím, zatímco ta Jiráskova už je zkrátka jen pověstí o tom, jak v zemích Českých zavládl patriarchát. Děvín byl ve skutečnosti hrad postavený před rokem 1338 Štěpánem z Tetína levobočkem Jana Voka. Kolem roku 1370 byl hrad odkoupen Katuziánským klášterem. Později hrad zpustnul a v 16. století prý sloužil jako cvičný cíl pro zkoušku nových děl. Dnes už je tu jen menší planina, několik vápencových vystupujících skal a většinou i spoustu lidí, pouštějících draky. Jedná se o prastaré místo, starobylé. Další z podivných, kdysi významných hradišť nacházejících se v této části Prahy. Stávalo tu totiž slovanské hradiště, které právě bylo zřejmě inspirací pro Kosmův Děvín. A Štěpán z Tetína se jen inspiroval názvem a výhodnou polohou.

V samém srdci Dívčích hradů se nachází jedno zajímavé místo. Jde o několik proláklin a menších skalních stěn, tvořících zvlněný reliéf. Na vršku stojí jediný kámen – menhir.

Nevím, kde se tam vzal ani kdo ho postavil, ale ať už to byl kdokoliv, měl jistojistě cit pro kouzlo místa. Ani ne dva metry vysoké skalní „stěny“, spadající pod menhirem, jsou velmi oblíbenou lokalitou začínající horolezců ve věku do pěti let a jakousi improvizovanou klouzačkou pro všechny, kterým přijde sranda klouzat se po zadku na strmé vápencové stěně.

Je tu samozřejmě další nádherný výhled na město. Jedná se o plošinu s mimořádně silnou atmosférou, s prudkými poryvy větru, které se prohánějí po zvlněné stepi a s pozůstatky dávných hradišť, s menhiry a odhalenými skalami. Poslední výspa Prokopské divočiny směrem k městu. Na druhou stranu, směrem od řeky je výhled na rovné pláně Děvína. A nachází se tu i poměrně unikátní projekt. Velká část místních luk byla ohrazena a ohraničena pro to, aby sem z pražské ZOO byli přestěhování koně převalského a mohli tu být volně chovaní. Za tímto záměrem byla postavena dřevěná ohrada a vysázeny nové stromy. Koně jen dodají tomuto místu na kouzlu divoké stepi a podtrhnou jedinečnou atmosféru místa, spásání trávy napomůže šíření vzácných druhů a celé místo dávné historie dostane další šmrnc, šmrnc vlající hřívy a kopyt divokých koníků.

Posledním zastavením na této procházce je přírodní památka Ctirad, pojmenovaná po nešťastném Šárčině obdivovateli a vodárenská věž v jeho blízkosti. Cesta vede po skalní hraně směrem k vykukujícím vilkám Zlíchova.

Víc než Ctirad, další ze zarostlých územíček místní stepi, mi přijde fascinující příběh vodárenské věže. Je to stavba projektovaná slavným architektem Karlem Hubáčkem. A je fascinující. Když si o ní budete snažit najít něco více, dostanete z výsledků dojem, že jde o minimálně druhý Ještěd, prvořadou památku celostátního významu. Dočtete se o jedinečné architektuře. O profilovaných stěnách z prohnutého skla, o velkém písmenu H, které odkazuje na jméno architekta. Dozvíte se cosi o zapomenutém skvostu. Nicméně faktem je, že vodárenská věž stále zůstává prostě čnící, tubusovou vodárenskou věží. Jisté nicméně je, že je tento vodojem z pohledu od Prahy tvoří jednoznačnou dominantu a orientační bod celého vrchu.

A tím tato třetí procházka končí. Teď už stačí seběhnout po cestě do ulic Žvahova a pak sejít dolů na tramvaj nebo na metro. A když budete mít štěstí, možná někde ve spletitých uličkách žvahovské vilové čtvrti najdete i zaparkovaný anglický červený patrový autobus.

Mapa:

1. Svatý Vavřinec – N 50°2.86310′, E 14°22.03708′
2. Kovářovic mez – N 50°2.62890′, E 14°21.65760′ lom Kační – N 50°2.78723′, E 14°21.79382′
3. Butovické hradiště – N 50°2.39473′, E 14°21.40140′
4. Obnovený sad – N 50°2.47163′, E 14°21.82883′
5. Dalejská lada – N 50°2.58078′, E 14°22.16872′
6. Vojenský prostor – N 50°2.59732′, E 14°22.53437′
7. Výhled na cestu od Jezírka – N 50°2.53530′, E 14°23.03647′ Odbočka na výhled – N 50°2.62047′, E 14°23.06093′
8. Hlubočepské plotny – N 50°2.60723′, E 14°23.46905′ Odbočka k plotnám – N 50°2.56590′, E 14°23.36220′
9. Dívčí hrady – N 50°2.82220′, E 14°24.08703′
10. PP Ctirad – N 50°3.05617′, E 14°24.27115′
11. Vodárenská věž- N 50°3.15453′, E 14°23.97117′