Tato cesta vede druhou z větví údolí. Jedná se už o méně známou cestu, kterou si vybírají větší znalci okolí. Po většinu doby se klikatí podél železnice a je ji tedy možné projít a zpátky se vrátit vláčkem.

Trasa začíná za klukovickým amfiteátrem tam, kde z asfaltové cesty po dně údolí odbočuje zelená turistická. A právě k ní nasměrujte kroky své.

Prvních několik desítek metrů je vcelku nezáživných. Prašná cesta vede kolem železnice a pár domečků (včetně jednoho který je umístěn pod skalním převisem a po žebříku se k němu šplhá Santa Claus) až ústí na větší prostranství, kde je rozmístěno několik velkých kamenů porůznu na sobě poskládaných a o sebe zapřených. Jedná se o uměleckou instalaci „Bojiště“, kterou vytvořil Kurt Gebauer. Polámání kamenní panáčci tu leží tak, jak po velké bitvě zůstali. Alespoň toť praví autor. Mně osobně (a myslím že i většině dalších dle reakcí které slýchávám) zkrátka jeden takový panáček připomíná želvu, na druhého se skvěle leze a pár dalších je dobrodružně ukryto v hustém mlází. Prakticky neexistuje dítě, které by tudy prošlo a nepokusilo se alespoň na jednu mrtvolu vylézt. Jedná se zkrátka o oblíbené výletové a piknikové místo.

 Cesta i lomy pokračují dále. Tam, kde se pěšina ohýbá je i velmi známý Červený lom se stěnou zabarvenou do odstínů ohně. A proč taková proslulost? Jedná se o poměrně málo rozšířenou informaci, nicméně právě tento lom byl legendární „Roklí úmluvy“ z knihy Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky. Foglara na něm zaujala jeho ohnivá barva, způsobena příměsí železa v usazených vrstvách.

Zvláště pokud sem zavítáte při západu slunce, rozehraje se na nakloněných stěnách fantastická podívaná barev a odlesků. Lze si snadno představit moudrého Rikitana i skupinku vyjukaných chlapců, jak sedí na kamenech na dně lomu, zpívají onen zvláštní nápěv beze slov a uchváceni pozorují stěnu nad sebou. Stejně tak dobře si ale lze představit bílé koně, klusající na hraně lomu a jejich figury, rýsující se ve světle. Můžete se přenést na divoký západ a slyšet volání indiánů, hýkání oslů a nadávání kovbojů. A možná i doopravdy, nad lomem totiž sídlí na malém ranči místní indiáni, ekologové a vůbec bio-eko lidi, chovající koně, krávu, osla i ovce.  

Lom je opět typickou paleontologickou lokalitou. Pokud chcete zkusit své štěstí a sebrat pár trilobitů, nejlepší jsou tzv. bílé vrstvy ve skále. Jedná se zvětralé části vápence, ze kterých se drobné schránky lépe odlupují.

V lomu opět probíhala intenzivní těžba vápence a to do 40. let 20. století. Za války tu pak byl zbudován trestanecký tábor. Ano, ne vždy byla historie tohoto místa pouze pozitivní.

Cesta pokračuje kolem potoka, v dlouhém oblouku se ho téměř dotýká v místě, kde je potok lemován prastarými vrbami, aby pak po dřevěném schodišti stoupala nahoru a po prašné cestě zase dolů, opět k potoku a k mostu přes něj. Stále podél potoka chatovou zástavbou a držet se zelené značky.

Cesta najednou prudce stoupá v zatáčce a po pravé straně se otevírá oblouk Černého lomu.

Černý lom se ne vždy jmenoval takto. Své dnešní jméno získal až od sběratele a významného amatérského geologa Prokopského údolí Františka Hanuše. Původně se lom nazýval Kamčatka, což je jméno jistě romantičtější, i když málo přesné. Hanuš lom přejmenoval dle barvy zdejších vápenců, které byly dosti neobvykle černé (kromě východní strany lomu, kde jsou vápence narůžovělé). Světlé vápence se vyskytovaly v nadloží a byly v 19. a 20. století těženy a ceněny pro svou vysokou kvalitu.

V lomu naleznete patrnou hranici mezi silurem a devonem, a to na východní straně ve spodní části narůžovělých vápenců. A jak tuto hranici poznáte? Pokud nejste paleontolog, těžko. Nejvyšší silur totiž určuje výskyt trilobita Tetinia minuta. Spodní devon následně začíná výskytem trilobita Warburgella rugulosa. Přesně takhle se totiž jednotlivé geologické éry a období oddělují a poznávají. Tím, že každé období je vymezeno nějakou výraznou změnou, jinými klimatickými faktory a geologickými procesy, žili i v každém období trochu jiné druhy. Stačí jen vypozorovat, který druh je indikační – vyskytuje se pouze v určitém období a v dalším již není či třeba dojde k prudkému nárůstu jeho četnosti.

V těchto vápencích se také vyskytuje to, díky čemu je Černý lom považován za tak významnou geologickou lokalitou – průřezy lobolitů, tedy plováků lilijic. Část lomu je právě díky nim pojmenována jako „Lobolitová stráň“, a je také ideální pro sběr zkamenělin. Vápence jsou zde prachové a více se drolí.

Na vršku za lomem vede cesta podél skalního zlomu. Pod ním se rozprostírá světlý březový lesík a panoráma strmého skalního výchozu na protější straně údolí. Terén je zde strmější, suťové svahy běží dolů do lesíka, ztrácejí se v něm a pak se prudce zvedají ve skalních stěnách. Pro klidné posezení a obdiv scenérie zde bylo kdysi postaveno obrovské dřevěné lehátko, skvělý orientační bod. Ale cesta vede dál, temní a je vlhčí. Z levé strany ji v kaňonu lemuje potok, občas překřížený z jedné strany na druhou traverzami. Oblíbenou zábavou místních dětí je snažit se tento potok po traverzách překonat. Ovšem pozor, pád by to byl několikametrový a traverzy jsou už staré.

V dalším oblouku cesty se po pravé straně nachází lom Mušlovka. Je zarostlý a je třeba se k němu dostat po lesních pěšinkách. Jeho hrany jsou nicméně vidět už daleko z cesty. Mušlovka je také pravděpodobně nejznámějším lomem celého údolí. Pokud se dělají exkurze za sběrem trilobitů, dělají se sem. Školy a skauti vedou své výpravy právě do Mušlovky a věřte, že se tu dveře netrhnou. Nenajdete tu ovšem typické trilobity, ale právě, jak jméno ostatně napovídá, mušle. Jako geologickou perličku mohu uvést, že se zde taktéž nachází opěrný profil mezinárodního stratotypu hranice ludlow-přídolí. Ten byl vyhlášen Mezinárodním geologickým kongresem roku 1984 v Moskvě. Tento předěl byl zaznamenán a je brán jako typový. Pokud se tedy kdekoliv na světě řeší stáří určitých geologických vrstev, je jejich složení porovnáváno právě s tímto stratotypem v Mušlovce.

Zde se cesta dělí. Pokračujte dále po zelené k Arethusinové rokli. Na tomto místě můžete nalézt pozůstatky pravěké podmořské sopky a také polštářovou lávu, kterou sopka vyvrhla. Tedy velké oblé kusy čediče. A jak k tomu došlo? V siluru zde totiž vyvřel z úzké pukliny probíhající mezi dnešními Butovicemi a Řeporyjemi menší vulkán (tzv. Novoveský), který byl součástí sopečného pásu mezi Prahou a Berounem. Po explozích začala sopka chrlit řídkou, bazaltovou lávu, která se po styku s vodou rozpadala na menší kusy, na povrchu se rychle ochlazovala a vytvářela tak útvary podobné polštářům. Nachází se tu opět značné množství fosilií – kupříkladu rod orthocerus, mlži a kupříkladu graptolit Testograptus testis. Arethusinová rokle byla pojmenovaná paleontologem Woldřichem podle trilobita Arethusina konincki, jehož zástupce zde často nacházel (dnes se tento trilobit nazývá Aulacopleura konincki).

Arethusinová rokle je zvláštní místo. Z cesty zcela zarostlá a dále pak strmá stěna se stepí, která se vypíná vysoko nad hlavy kolemjdoucích a tvoří hranu lomu Mušlovka. Je možné rokli obejít a vyšplhat se cestičkou po její hraně. Pak se otevírá zajímavý pohled na údolí a vlnící se lesy pod vámi. Další ze strmých, obtížně přístupných míst, kterých je v údolí plno a které jsou tak krásné.

Cesta vede dál a tam, kde křižuje potok stojí i Trunečkův mlýn. Jedná se o asi nejzachovalejší ze sedmi mlýnů postavených na Dalejském potoce. Byl postaven v 18. století a fungoval až do roku 1951. Poté ho JZD začala využívat ke skladování obilí, a nakonec mlýn zchátral a spadnul. Zbyly jen obvodové zdi a v okolí čitelné zbytky náhonu a stavidla. Mlýn je ohraničen napůl rozpadlým drátěným plotem, ale samozřejmě se lze dostat dovnitř. A prolézat ruinami toho, co kdysi bylo velké a prosperují a dnes si to opět vzala džungle. Stěny jsou posprejované a napůl zbořené, na té čelní se ovšem stále rýsuje nápis Trunečkův mlýn.

Když se poté dáte od mlýna dále po zelené k Řeporyjím, po levé straně snadno v záplavě zeleně rozeznáte hluboký vyzděný příkop – bývalý náhon. Stačí si jen představit sílu vody, která dříve tímto korytem spěchala, roztáčela kola mlýnů a dávala obživu těm, kdo ve mlýnech žili. Krajina zde v sobě stále nese stopy bývalých hospodářů – ať už se jedná o bývalý náhon a hlubokou strouhu vedle něj nebo o zbytky starých sadů, které jsou rozeznatelné v kopci po pravé straně cesty.

Na samém západním konci údolí naleznete nenápadnou lokalitu pojmenovanou jako „placatá skála“. Na odiv se tu staví odkryv pevných pískovců z doby nejvyššího ordoviku, které byly usazeny během největšího globálního zalednění v dějinách Země. Na povrchu skalních vrstev lze nalézt stopy po lezení prvohorních živočichů, stejně jako pozůstatky vlnění vody a mořských proudů (tzv. čeřiny), které zůstaly zachovány v pískovci po mnoho milionů let. Vrstvy jsou díky tektonické činnosti šikmo nakloněny. Smutné a typické je, že čeřiny i stopy živočichů byly poničeny zástavbou a zbývá jich už jen zlomek. Stěna se nachází hned vedle domku a oblíbenou činností místních je po ní nejrůzněji lézt, což jí samozřejmě nijak nepřidává.

A to už se cesta vlévá do Řeporyj a bylo by na čase procházku ukončit. Anebo také ne? Kdo by ještě chtěl, může se v Řeporyjích napojit na modrou značku a po ní pokračovat až k Řepoře – zajímavému území kus za Řeporyjemi, které v sobě ukrývá skanzen postavený původními technologiemi, rekultivované území, kde původně stála cihelna a nyní se zde nachází mimořádně zajímavé a vzácné území s rybníčky, mokřady a pestrou skladbou flóry i fauny nebo step s vysázenou opuncií.

Řeporyje samotné se mohou pyšnit jedním z nejstarších románských kostelů v Čechách. Kostel sv. Petra a Pavla byl postaven ve 12. století. Jediné, co z původní stavby dnes zbyla jen apsida s románskou věží.

Skanzen Řepora představuje lidovou architekturu a život ve 14. století. Bývá často využíván filmaři. Skanzen byl založen roku 1999 v místě bývalé těžby cihlářské hlíny. Zajímavostí je, že všechny objekty zde byly zbudovány pomocí dobových technologií opravdovými nadšenci. Žádné moderní jeřáby, pěkně dřevo, hlína, sláma a hromada rukou. Bohužel ale není skanzen běžně přístupný, jedná se o soukromý majetek. Nachází se zde usedlost rychtáře, kováře, rolníka, hrnčíře, bylinkářky a domkáře. K vidění je také studna, pranýř, posvátný strom, pohanské kultovní místo a šibeniční vršek. Střed osady tvoří centrální náměstí, to je obehnáno vodním příkopem palisádou se třemi branami. Interiéry jsou taktéž laděny dobově – s replikami historického vybavení.

Jak již bylo řečeno, lokalita se nachází na místě původní cihelny. Reisrova cihelna na severním okraji Řeporyj byla vybudována v roce 1897. Nacházely se zde hliniště, továrny, vlečka pro dopravu a pracovalo tu až 180 dělníků. Ve třicátých letech zde byla těžba ukončena a v západní části zbudováno veřejné koupaliště. V severní a východní části těžba pokračovala až do šedesátých let. O dvacet let později bylo území využíváno již jako skládka a pomalu zarůstalo invazními dřevinami.

V roce 2013 hl. m. Praha jižní část území získalo od obce Řeporyje a započalo rozsáhlou revitalizaci. Na jihovýchodě byly odstraněny skládky odpadu a vznikly tu louky. Byly zde vyhloubeny tůně a rybníky, které jsou dnes domovem mnoha vzácných druhů. Ve východní části se vysadil sad z původních odrůd dřevin a v západní části pruh dubového lesa.

Na východním cípu území se taktéž nachází chráněná step. A na ní někdo zřejmě z žertu vysadil kaktus. Běžným rostlinným druhem této řeporyjské stepi je tedy i opuncie.  

Díky geomorfologii, tůním, ale i vystupujícím suchým skalám je tu neobyčejně pestrá druhová diverzita.

Je to území, kde je opravdu krásně vidět jak málo stačí, aby se z pouště cihelny stal ráj tůněk, lesních lemů, rybníků, a i té kaktusové stepi. A krásný příklad nadmíru úspěšné revitalizace s dřevěnými chodníčky, vyhlídkovými moly a místy na posezení.

Tato druhá procházka vedla po druhé větvi dna údolí. Je kratší, ale také zase o něco méně navštěvovaná. Další cesty už povedou po hraně údolí, na jeho vrchu.

Mapa:

1. Červený lom a Bojiště – N 50°2.15717′, E 14°21.32080′
2. Černý lom – N 50°1.89170′, E 14°20.17367′
3. Mušlovka – N 50°1.86850′, E 14°19.97285′
4. Arethusinová rokle – N 50°1.90080′, E 14°19.92905′
5. Trunečkův mlýn – N 50°1.88930′, E 14°19.60463′
6. Placatá skála – N 50°1.84870′, E 14°18.92612′
7. Řepora – N 50°2.41598′, E 14°18.41113′ step u Řepory – N 50°2.30353′, E 14°18.51800′