Když projdete kolem kostela sv. Karla Velikého a dáte se ulicí dolů kolem Bastionu, po pravé straně zanedlouho minete mříž a na ní prostý nápis – Zahrada Ztracenka. Malá, ukrytá zahrada v samém srdci Karlova, která má stejně originální jméno jako příběh. Zahrada, která
tak dokonale zapadla do terénu i místa, že lépe to ani nešlo.

Osnova

Historie – Kde se zahrada vzala, jak vznikala?

Ztratit se… aspoň na chvíli – Klidný kout na dohled Nuselského mostu

Kompozice zahrady – Co uvidíte na místě?

Inspirace – Zahrada italského stylu a Josip Plečnik

Zdroje

Historie

Historie místa se začala psát ji kdysi dávno ve středověku, kdy se na tomto příhodně svažitém místě, co by kamenem dohodil od městských hradeb, rozkládaly vinice a sady. Muselo to být kouzelné místo, hned pod kostelem Karla Velikého, na samotném kraji města. Během 20. století zde vyrostl park s dětským hřištěm a plochou pro kuželky, který ale postupně chátral a pustnul. V devadesátých letech šlo již jen o sídlo bezdomovců a feťáků, ošklivý kout města, který každý raději co nejrychleji minul.

V roce 1996 byla vyhlášena soutěž o zřízení městské zahrady a zvítězil projekt architekta Michala Gavlase. Původní projekt, jak je vidět níže na obrázku, byl vlastně víceúčelový park, který zahrnoval venkovní amfiteátr, dětské hřiště, volejbalové hřiště, objekt s občerstvením a venkovní altán. Projekt čekal dlouhých deset let než v roce 2006 konečně získal stavební povolení. Ale v tu chvíli se situace měla velice zkomplikovat.

V tomto roce započaly realizace na projektu Bastionu, kde vznikl všechen potřebný občanský mobiliář, včetně restaurace, a ve Ztracence toho přestalo být třeba. A tak měl být plán pozměněn. Gavlas ale odmítl jednoduchou úpravu projektu s tím, že prostě pár staveb vyškrtají, prosadil si změnu celého projektu. Protože nevěřil, že by takhle „nedodělaná“ zahrada mohla fungovat. Víceúčelový park pro všechny generace ztratí odstraněním veškerého mobiliáře smysl. A tak se koncept změnil od základu a vznikla vlastně meditační, klidná zahrada. Projekt byl vyhotoven během roku 2007 a o tři roky později byla zahrada Ztracenka slavnostně otevřena.

Ztratit se… aspoň na chvíli

A z čeho se odvíjí to zvláštní jméno? Na to jsem se ptala i samotného autora projektu, pana Michala Gavlase, který mne pozval do svého ateliéru a ochotně mi o svých projektech vyprávěl. Právě z tohoto rozhovoru čerpám i při psaní tohoto článku a chci tímto panu Gavlasovi ještě jednou poděkovat. Rozhovor to byl více než podnětný. Avšak kde se vzalo to jméno, to ani on nevěděl. Možná tu bylo vždy, stejně jako sama myšlenka zahrady. Protože co jiného zahrada je, než tichý kout uprostřed víru ulice, který má lidem dopřát možnost uniknout z hluku, starostí a stresu, na chvíli se posadit, odpočinou a relaxovat. A přesně takovým koutkem je i Ztracenka. Uprostřed Karlova, čtvrti, kterou chrání vysoké věže pěti prastarých kostelů. V srdci velkoměsta, ale přitom tak daleko od turistů, aut i reklam. Místo, kde se lze na chvíli ztratit před realitou a nabrat sil v ní znovu pokračovat dál.

Já sama jsem v zahradě byla několikrát, za každého počasí, v létě i v zimě. A pokaždé tu někdo byl. Ne moc lidí, třeba jen milenecká dvojice nebo student, vracející se z Matfyzu. Ale lidé tu byli a byli potichu. Nikdo neměl potřebu hulákat, pouštět nahlas hudbu nebo se honit po schodech. Všichni si vychutnávali ten klid, v kontrastu s Nuselským mostem jen o pár metrů výše.

Kompozice zahrady

Zahrada je, sice zcela neúmyslně a náhodou, ale přitom geniálně, podtržena nádhernými výhledy na Prahu. Architektův záměr byl směřovat hlavní osu parku na Petřín. Stačí projít brankou a nechat se vtáhnout do prostoru a jedinečných výhledů na Prahu z té druhé strany. Z té méně známé. Mé zraky ovšem více než silueta pražské Eifelky přitahují ladné věže kostela svatého Apolináře. Dominanta kostela alespoň za mě jasně přebíjí vzdálenou věž rozhledny a tvoří jakéhosi mlčenlivého strážce, shlížejícího do zahrady.

Kdo projde brankou, vtažen nabízenými výhledy, ocitne se na půlkruhovitém náměstíčku, jakémsi prvním patře celé vyhlídky a pod sebou uvidí další úrovně zahrady – cesty, které vedou po vrstevnicích a křižují celý prostor (jedna z nich dokonce vznikla mimo původní plán, kdy ji vyjezdily stavební stroje). Stačí se dát kteroukoliv z nich – a nebo sejít po schodech na prostřední ze tří plácků zde. Vlevo se pak nachází atrium s pomníkem Milady Horákové a napravo další schody, cesty a zídky. Na těchto třech prostranstvích původně měly stát sochy tří archandělů – Michaela, Rafaela a Gabriela.

Sochy byly vymyšlené tak, aby se archanděl Michael na prostředním plácku nacházel v úrovni očí pozorovatele, který do zahrady seshora vkročí. Pohled tak měla přitahovat nejen silueta Petřína, ale i archanděl na vysokém pilíři. Každý z andělů měl být vyhotoven ve vlastní barvě podle jemu přiřazenému kovu a na několika-úhlém podstavci (dle symbolického čísla). Celá zahrada tak měla být završena jakousi skrytou symbolikou.

Tyto sochy nebyly nikdy vytvořeny. Původní nápad byl zavržen kvůli vysokému rozpočtu. Když se pak diskutovalo o vytvoření pomníku Milady Horákové a byla vypsána soutěž na její sochu, dostali andělé druhou šanci. Jeden z návrhů, architektem preferovaný, Horákovou zobrazoval jako ženu – duši, rozevlátě vzlétávající k nebesům. Ano, ne přímo anděla ale figuru nebešťana připomínající. Nakonec ale byl vybrán minimalistický, syrový návrh tří kamenů, postavených na sobě. Sám autor s tím hrubě nesouhlasil.

Cituji: „Zahrada Ztracenka je řešena klasickým způsobem v duchu italských terasových zahrad. Podobně i plánované sochy, které by vhodně dotvořily tento záměr, měly být pojaté jako klasické, alespoň částečně figurální. Vítězný návrh L. Sorokáče a O. Tučka vybraný pro realizaci, je pravým opakem proti mému původního záměru. Neforemná a necitlivá kompozice nakupení tří kamenů je zcela nevhodná pro klasicky navrženou zahradu. Vítězný návrh se možná hodí do volné přírody nebo nové zástavby na okraji města, ale ne do Pražské památkové rezervace, v tomto místě umocněné klášterním areálem Karlova. Tento brutální návrh je příkladem prázdnoty a bezradnosti, se kterou přistupuje většina autorů k návrhu plastiky do veřejného prostoru. V případě vítězného návrhu se jedná o velice banální nápad, který nemůže vystihnout odvahu a utrpení Milady Horákové. Jedná se o abstraktní schema, které s osobou této statečné ženy nemá nic společného.“

Hlas tvůrce zahrady byl ale přehlušen a modernistická socha vztyčena.

Inspirace

Inspirací k zahradě byly mimo jiné i zahrady Pražského hradu od Josipa Plečnika, kterého Gavlas velmi obdivuje. V turistických průvodcích, pojednávajících o pražských zahradách se lze často dočíst, se se jedná o zahradu tzv. italského typu. Tento odborně znějící název prakticky znamená, že jde o terasovitě řešený prostor, kdy jednotlivé terasy jsou vyskládány z cihel (což alespoň na mne působí mnohem lépe než dnes tak oblíbený a používaný beton). Jak řekl sám autor, nešlo o žádný hluboký umělecký záměr, šlo čistě o praktičnost věci. A to je to, co se mi na této zahradě líbí. Je dělaná pro lidi, ne jako pomník tvůrce. Nehraje si na nic velkého, je to klasická pěkná zahrada, která má sloužit pro ty, kdo budou procházet kolem a budou se chtít pokochat nádhernými výhledy. Klidné místo na posezení, žádná velká architektura, prostě něco, co vzniklo ze zcela účelné potřeby práce s terénem. A to je, alespoň dle mého, přesně to, co by měla zahradní architektura dělat. Vytvářet místa pro lidi. Ne pro své tvůrce.

Mapu s vyznačením, kde se Ztracenka nachází, naleznete pod tímto odkazem.

Zdroje:

• Ing. Arch. Michal Gavlas – rozhovor, proslov k otevření zahrady, článek do časopisu
• Zdroje odborných výkresů – archiv architekta Gavlase
• Mapy z portálu Dvě Prahy