Nestává se často, že byste jen tak narazili na zajímavou realizaci vnitrobloku. Takové objekty jsou často uzavřené a veřejnosti nepřístupné. Tento otevřen byl. Vnitroblok pro rezidenty i návštěvníky hned vedle Pedagogické fakulty, prakticky na břehu řeky.

Osnova

Vnitroblok – Kam jít, když chcete tento vnitroblok navštívit?

Projekt – Jak probíhalo jednání o revitalizaci?

Historie – Co tady bylo dříve?

A co se zde všechno nachází? – Kompozice parku z pohledu studenta zahradní architektury

Občanský park – K čemu vlastně tenhle vnitroblok má sloužit?

Ypsilantiho – Co to znamená, Ypsilantiho?

Vnitroblok

Vnitroblok Křídlovická – Ypsilantiho – Poříčí – Zahradnická na Starém Brně se nachází v těsném sousedství Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, nedaleko od řeky Svratky (viz. přiložená mapa). Park funguje jako městská zahrada a je otevřen od 6 do 20 hodin. Lze jím projít také do areálu Pedagogické fakulty, ovšem vstup je možný pouze na kartu. Vnitroblok byl nedávno za podpory radnice města Brna úspěšně revitalizován.

Protože jsme, spolu se spolužačkou, se kterou jsem na projektu zmíněném níže pracovala, chtěly zpracovat ověřené informace a dodat snad i další hodnotu, požádaly jsme o rozhovor přímo projektantku provedených revitalizací, paní architektku Evu Wagnerovou. Ta naši žádost přijala a my měly možnost pokládat otázky a diskutovat o vzhledu parku a jeho úpravách přímo s tím, kdo celý projekt vymyslel a nakreslil. Právě z tohoto rozhovoru jsme čerpaly při tvorbě školní práce a já nyní při psaní článku.

Projekt

Jednání o revitalizaci parku započala v roce 2015, během roku 2016 projekt získal stavební povolení, záhy se zde začalo stavět a v červnu 2017 byl předán veřejnosti.

Návrh úpravy vnitrobloku vypracovala Ing. Eva Wagnerová a za svůj projekt získala Cenu profesora Jaroslava Machovce (bývalého profesora Zahradnické fakulty Mendelu). Cena byla udělena jmenovitě za: “Zapojení místní komunity do plánovacího procesu, respektování historie místa, použití květin a ovocných dřevin.”

Zpráva ze soutěže taktéž konstatovala, že “Díky příkladnému přístupu projektantky tak vznikla sousedská sdílená zahrada pohostinně otevřená přes den veřejnosti.”

Dále byl projekt nominován do soutěže Park roku 2017, kde se však bohužel neumístil.

Investorem  bylo Statutární město Brno, MČ Brno-střed a realizace se ujala firma SKR stav, s.r.o.  Tato firma se také má o park po dva roky starat, než bude tento předán městu. Bohužel ale firma své povinnosti nestíhá, několik objektů v parku je již poničeno a vegetaci se nedostává náležité péče.

V rámci návrhů úprav vnitrobloku byly na základě jednání s občany vypracovány dva návrhy. První, který je představen v tomto textu a který byl nakonec zrealizován, a druhý, který vybrán nebyl. Volba finálního návrhu probíhala na základě hlasování samotných rezidentů.

A v čem se druhý návrh lišil? Prioritou parku nebyla hlavní silnice ale jízdní dráha pro dětská kola, která byla mnohem delší, vedla přes silnici ke správnímu objektu a obloukem se parkem vracela. Toto bylo zavrženo ze strachu, že je nebezpečné, aby děti přejížděly přes silnici, kde mohou být ohroženy automobily (což není opodstatněné, protože silnici využívají jen správci objektu, kteří sem jezdí málo a jedou velmi pomalu a opatrně). Místo hřiště na petangue by u viničky stály šachové stolky, navrženy byly dva grily a více laviček. Prázdná louka v severní části objektu měla jemnou modelaci terénu a fungovala by tak jako přírodní solárium. Poslední změnu tvořilo dřevěné plato na studni, které mělo být 2-úrovňové a větší. Architektka sama považuje tento druhý návrh za lepší, ovšem musela ustoupit přání obyvatel.

Historie

Původně se vůbec nejednalo o vnitroblok. Ještě v devatenáctém století zde stály pouze dvě z ulic, Křídlovická a Ypsilantiho, a území tak bylo zcela otevřené. Vlastně se na tomto místě nacházely zahrádky, záhumenice obyvatel okolní domečků, které se v úzkých pásech za stavbami táhly až k řece. Místní tu pěstovali ovocné stromy, zeleninu a ovoce. Situace je dobře vidět na přiložené mapě Císařských povinných otisků map stabilního katastru Moravy a Slezska, vyhotovených mezi lety 1824-1843.

Potřeba stavby nových domů však stále rostla, a tak se zde objevily nové ulice. Nejdříve byla zbudována ulice Zahradnická a vnitroblok pak uzavřela ulice Poříčí, kde v roce 1946 vznikla i pedagogická fakulta Masarykovy univerzity.

V ulici Křídlovické byly postaveny nové bytové domy, jak město čelilo nárustu populace. Když se kolem roku 1950 areál definitivně uzavřel (jak je opět vidět na přiložené mapce Státní mapy odvozené (1. vydání, 1950)), bylo rozhodnuto, že se zde zbudují nájemní zahrádky. Zahrádky patřily městu a nájemníci domů si je mohli od města pronajímat. Nacházely se zde kašny a studny, na centrální travnaté ploše se stromy si hrály děti, trhaly zralé třešně a další ovoce a park se stal oblíbeným místem trávení volného času pro všechny obyvatele okolních domů.

Pamětníci, kupříkladu nynější správkyně vnitrobloku paní Říhová, Dle zdrojů zmíněných níže, vzpomínají na starého, přísného správce, který měl celé místo tenkrát pod dozorem (a děti z něj „měly vítr“ jako z nikoho) a také na záhony macešek, které zde na jaře krásně kvetly. Park tehdy připomínal rajskou zahradu, uzavřené zelené srdce obklopené neprostupnými zdmi, kam se mohl uchýlit každý, kdo toužil po klidu a pohodě, neprostupnou hradbou oddělen od rušných silnic okolo i vlastních starostí.

Vnitroblok byl pravou uzavřenou zahradou, hlídanou velkou branou, která se na noc uzavírala. Ale nemělo tomu tak být napořád…

(Císařské otisky)

(Státní mapa odvozená)

(Stav 1905)

(Stav 1980)

Po druhé světové válce došlo ke změně společnosti. Rezidenti se vyměnili, přišli sem lidé noví, kteří k místu neměli žádný vztah. Zahrádky se zrušily, komunismus přál společnému majetku – založil se tedy park, který spadal pod městskou správu, a udělal se zde veřejný vnitroblok.

Vznikly parkové cesty, vysadily se zde borovice černé, turecké lísky, lípy a javory. Výsadby byly provedeny špatně, stromy jsou v hustém sponu, vyštíhlené a nenávratně poškozené. Tím, že vnitroblok patřil všem a nikomu – nebyl v soukromém vlastnictví – se o něj nikdo nestaral a park zvlčel.  

Jako hradba před okolními domy se zde vysázela stěna z tújí. Díky častým vjezdům mechanizace (bylo potřeba provádět na domech opravy a z ulice to šlo podstatně hůře) se cesty rozjezdily a vegetace poničila.

Jak park vypadal na přelomu tisíciletí? Stromy v havarijním stavu, celé degradované zóny, založila se zde velká příjezdová silnice, vstupní brána se vyvalila a už neopravila. Za socialismu žádný správce, který by se zde staral o klid, nebyl, a tak se sem začali stahovat bezdomovci a feťáci, kteří postupně vytlačili místní obyvatele. Domovní branky se neprostupně uzavřely a park se stal temným, pochmurným a nebezpečným.

Toto trvalo až do roku 2015, kdy vznikl nápad na obnovu parku. Mgr. Flamíková, starostka příslušné městské části, byla návrhu velmi nakloněná a podpořila ho.

Projektantka uspořádala několik sezení s lidmi, protože chtěla park koncipovat na základě toho, co si myslí sami občané, co oni chtějí a čekají. Na první schůzku přišli obyvatelé rozzlobení a přesvědčení o tom, že zde radnice chce zbudovat podzemní garáže. Poté, co byli ujištěni, že nic takového nehrozí, se jich tři čtvrtiny zvedly a odešly.  Rezidenti zkrátka nevěřili tomu, že by se objevil někdo, kdo by měl vůli s parkem něco dělat. A že se vůbec něco dělat dá.

Ale vždy se dá něco dělat. Z prvního posezení vznikly dva návrhy, kterým pak obyvatelé domů dávali body. Vybraný projekt byl poté i proveden. Řešení stálo 9 milionů, z čehož 7,5 zaplatila radnice. A mohlo se začít s úpravami, které měly potřetí změnit tvář parku.

(1976)

(1953)

A co se zde všechno nachází?

Studna

 Z původních několika studen byly všechny kromě jedné zasypány. S touto studnou (ačkoliv je tak hluboká, že sahá až po úroveň řeky a dá se z ní tedy brát závlahová voda) se nemůže nic dělat, protože se neví, čí je. Byla proto uzavřena poklopem a nad ní se zbudovalo dřevěné plato, jakási terasa, sloužící nejen pro studenty Pedagogické fakulty, aby zde mohli polehávat a učit se (je tu přístup k wifi). V terase je poklop, aby se se studnou, v případě, že se majitel najde, dalo pracovat.

Dětské hřiště

Hřiště muselo bohužel zůstat tak, jak je. Herní prvky byly nové a nebylo možné je jen tak vyměnit, na to radnice nemohla dát peníze. I proto kov a barevný plast tak bije do očí a kontrastuje s dalšími prvky vnitrobloku. Ovšem udělal se graficky řešený nový povrch hřiště, provedený beze spár (aby se děti nemohly zranit) a s možností vsakování vody, která by jinak odtekla do kanalizace.

Dále se udělal nový povrch okolí pískoviště tak, aby byl na dotek teplý a dal se snadno čistit. Plocha hřiště se kvůli sešlapu okolí zvětšila a kolem ní vytvořila jízdní dráha pro dětská kola. Také zde bylo zbudováno pítko pro děti.

Hřiště je bezesporu dominantou vnitrobloku, pozornost přitom přitahuje nejen svým centrálním umístěním, ale především barevností a užitím rozdílného materiálu. Zatímco dominantním materiálem mobiliáře parku je dřevo, hřiště je zhotoveno z kovu a ostře barevného plastu.

Psí výběh

Výběh pro psy zde již byl a hlasovalo se o tom, zda ho neodstranit, Nakonec se zachoval, jen se rozdělil na část pro malé a část pro velké psy, aby se mezi nimi nevyvolávala řevnivost a psi se neprali.

Pergola

Leitmotiv tohoto místa, časem má zarůst popínavými rostlinami. Lavice pod pergolou měla původně být oblouková, díky chybě v zápise se ale nacenění projektu dělalo s mnohem levnější lavicí liniovou. Nakonec tedy bylo objednáno a zhotoveno více kratších liniových lavic, aby alespoň trochu kopírovaly křivky pergoly.

Strom s lavičkou

Jednu z bezpochybných dominant parku tvoří mohutný strom, kolem kterého je kruhově řešená dřevěná lavička.

Lavice

Do parku se nainstalovalo několik laviček, místní jich původně chtěli minimum, protože se báli toho, že na nich budou spát bezdomovci. Ale ukázalo se, že změna parku všechny pochybné existence vypudila. V plánu je tak přidat ještě další lavice. Zbudoval se i stůl u dětského hřiště, aby si na něm mohly maminky přebalit děti nebo se při hlídání ratolestí naobědvat.

Místo na grilování

Grilovací posezení se stalo oblíbeným místem narozeninových oslav a paní správcová nyní vede pořadník čekatelů na gril. I kvůli tomu bude pořízena ještě jedna sestava.

Zadní část se starými ovocnými odrůdami

V zadním rohu, jakémsi výklenku celého parku, se zbudovalo malé posezení, kolem něhož byla vysázena „jedlá zahrada“ – maliny, ostružiny, muchovníky a staré odrůdy třešní, jabloní a mišpulí. Muchovníky, optimisticky působící a krásně kvetoucí stromy se sladkými plody, lze nalézt i při vstupu do vnitrobloku.

Nově vysázené stromy

Osázení vegetace se dělí do tří stupňů. Prvním jsou staré, vzrostlé stromy, tvořící hlavní kostru zeleně parku. Nově nasázené již vzrostlé stromy, které časem nahradí ty starší, tvoří druhou část. Posledním stupněm jsou byliny a keře (velké záhony na jaře kvetoucích cibulovin, hortenzie, habrové plůtky tvořící niky a vistárie popínající se po pergole). Stromy jsou nejčastěji sázené do skupin, které vytváří palouky. Na několika místech lze vidět náznak alejí lemujících okružní cestu.

Mobiliář a dlažba

Mobiliář je vyroben ze dřeva a kovu. Lavičky, křesla na posezení i odpadkové koše jsou zhotovené ve stejném stylu.

Habrové niky

Při východním okraji vnitrobloku se zbudovaly malé zahrádky ohraničené živým habrovým plotem, který nahradil původní túje. V první zahrádce se dá nalézt opravdový záhon, který jako by navazoval na prvorepublikové zahrádky. V druhé části je na přání pana Říhy zbudovaná vinice a dále oblíbené hřiště na petangue, třetí část se nese ve znamení posilovacího hřiště pro dospělé a v posledním segmentu se nachází původní opravené a zdokonalené hřiště na fotbal, basketbal a volejbal.

Spolu s dětským hřištěm tak vnitroblok poskytuje sportovní vyžití pro všechny – děti se těší na hřiště, mládež a dospělí zahrát si volejbal a rodiče dětí nebo i sportovci před zápasem se chodí protáhnout na venkovní posilovací stroje. U hřišť nejsou lampy, což podporuje dodržování nočního klidu.

Kvetoucí tunel

Podél severojižní cesty na východní straně parku byla vysázena řada sakur. Až vyrostou a začnou kvést, utvoří na jaře krásný, bělostný živý tunel, stínící cestu. Kolem cesty architektka nechtěla vysadit ovocné stromy, aby plody nepadaly na cestu a neslítávaly se na ně včely. Nádherně kvetoucí sakury pak byly jasnou alternativní volbou.

Druhá hladina stromů

Pod stávajícími stromy byly vysazeny dřeviny nové, které ty staré a nemocné časem nahradí. Sázely se původní druhy – lípy a javory babyky, ale i cizokrajné – sakury a magnolie. Jediné jehličnany, které časem v parku zůstanou, budou tisy. Za několik let budou hlavní kostru parku tvořit právě tyto nové vzrostlé stromy a habrové linie.

Pro zvířata

Pro hmyz zde byla nechaná bezpečná torza starých stromů, protože právě tato hmota je nejčastějším hostitelem rozmanitých druhů. Dále bylo v parku vybudované zimoviště pro zvířata – ježky, slepýše, ještěrky a další. Jáma je vyskládaná kameny a zasypaná. Nachází se mimo cesty psů tak, aby spící zvířata nic nerušilo. Pro ptáky zde bylo zbudováno několik budek – sýkorkovníků s malými vletovými otvory (což je činí nedostupnými pro kočky).

Hortenzie

U okružních cest se zbudovaly záhony s hortenziemi. Tyto keře byly vybrány proto, že kvetou sice později, ale dlouho a jsou tak krásně barevné několik měsíců. Pod nimi bylo vysazeno mnoho cibulovin, které tvoří barevnou dominantu v jarních měsících.

Modelace terénu

Velká asfaltová cesta, která tvoří hlavní osu parku a spojuje vstupní bránu s objektem Správy zeleně, byla jemně zakřivena a povrch kolem ní zmodelován tak, aby lépe vsakoval vodu a netvořily se tam, tak jako dříve, velké louže. Prázdná louka na druhém konci cesty je pak ideální pro frisbee, opalování na slunci nebo jiné aktivity.

Okružní cesta

Byla přidána cesta tak, aby vytvořila okruh, po kterém bude možné jezdit s kočárkem. Z cesty dále odbočují rovné spojnice k brankám a vchodům, odpovídající cestám lidí, kteří se tudy vracejí domů. Je vidět jasný kontrast mezi zaoblenou, organickou linií okružní cesty a přímými, rovnými krátkými úseky spojovacích cest určených pro rychlý průchod. Tento kontrast je ještě umocněn použitím rozdílných materiálů.

Vstup

Hlavní vstup je veden z ulice Zahradnická. Jedinými dalšími vstupy do vnitrobloku je vstup z Pedagogické fakulty, který je ovšem umožněn pouze studentům a zaměstnanců, a malé zadní branky okolních domů.

Občanský park

Revitalizace parku nebyla navržena za účelem vytvořit úžasné estetické dílo, ale udělat občanskou zahradu – místo pro obyvatele okolních domů, kteří sem mohou jít a naleznou zde klid a pohodu. Park se opět stal uzavřenou zahradou, rájem skrytým a bráněným před vnějším světem.

Měřítkem obnovy byli lidé samotní. Celou dobu měla také paní architektka na zřeteli to, že se jedná o městský park, nikoliv volnou přírodu a ve svém návrhu si na volnou přírodu ani nesnažila hrát. Jedná se o prostor s přírodními prvky navržený tak, aby nebudil dojem divočiny, ale jasně bylo vidět, že jde o uměle vytvořený prostor.

Při návrhu bylo pracováno přímo s lidmi, vycházelo se z toho, jací jsou tam lidé teď – povětšinou konzervativní. Proto tvary cest i rozložení vegetace zůstalo víceméně zachováno, účelem bylo, aby se tam lidé cítili dobře a chtěli tam trávit čas.

Projektantka si uvědomovala, jací jsou lidé, kteří tam jsou a budou (starší lidé), že je nutno pracovat právě s nimi, návrh musí vycházet z toho, co chtějí oni. Chtějí tam klid, to, co znají. Návrh nebral ohled na to, co si o parku pomyslí návštěvník, ale dbal na rezidenta samotného. Eva Wagnerová sama shrnuje, že jde vlastně o úplně normální zahradu, sousedskou zahradu, která nechce a nepotřebuje žádné poutače a ceny, která je tu pro místní a od místních a návštěvník je zde sice vítán, ovšem jeho slovo zde nemá velkou váhu.

A teď se jen netrpělivě čeká, co bude dále. Lidé do parku zase začali chodit, odblokovali branky, nejdříve je otevřeli jen trochu, jen aby nakoukli, ale nyní je mají nechané dokořán. V parku chtějí trávit čas, pochopili, že se zde opravdu vytvořilo krásné a klidné místo, které prospívá sousedským vztahům, maminky si sem chodí s dětmi hrát, babičky popovídat u kafe a pejskaři vyvenčit svého mazlíčka.

V objektu Správy zeleně se vybudovaly veřejné toalety a existují návrhy na zbudování kavárny nebo čajovny (venkovní čajovna má být zbudována přímo v areálu Pedagogické fakulty a provozována studenty).

A toto všechno jsou věci, které v původním návrhu nebyly, které vznikly nápady místních časem, kdy se samotní obyvatelé bloků poprvé zase sami chopili iniciativy, konečně je park začal zajímat a aktivně si začali všímat místa, kde žijí. A i to je jisté znamení místního Génia loci, génia, který s fajfkou a čajem sedí pod rozkvetlou třešní, pozoruje hrající si děti a spolu se sousedy debatuje o barvě právě vykvetlých hortenzií.

Park má ale i své problémy. Květinová zahrádka nemá dostatečnou péči, je třeba, aby se o ni začal starat někdo z místních. Vistárie na pergole se pne na stromy a nikdo ji nesundává, popínavé rostliny na objektu Správy zeleně kdosi strhnul a stromy v psím výběhu, které zde byly zasazené proto, aby pejskům i jejich majitelům poskytovaly stín, odumřely poté, co na ně páníčci své psy nechávali močit.

Někteří obyvatelé si taktéž neuvědomují výhody stromů a chtěli by je odstranit, vadí jim, že vzrostlé lípy stíní. Někteří obyvatelé netuší a asi nechtějí vědět, co vše jim strom poskytuje. Toto všechno jsou problémy, které zde jsou a budou, dokud se lidé nezačnou chovat jinak, nezačnou být ohleduplnější a laskavější. Ale i to se snad změní.

A i když některé věci nefungují a již byly poničeny, snad se to znovu obrátí, snad vývoj společnosti opět postoupí o krok dopředu. Lidé pochopí, že na zahrádkách mohou pěstovat vlastní květiny a zeleninu (pro ten případ je tam navezena větší vrstva ornice), pochopí, že ovocné plody se dají sbírat a jíst. Pochopí, co je tato zahrada zač.

Rajská zahrada, uzavřená zahrada, malé zelené srdce obehnané vysokými zdmi, útočiště a místo setkávání.

Ypsilantiho

Co to je za zvláštní jméno ulice? Ypsilantiho? To jako od toho písmene? Pokud vám (stejně jako nám) při prvním zmínění tohoto jména běžely hlavou všechny tyto myšlenky, možná vás zaujme, jak to se jménem ulice vlastně doopravdy je. Ypsilantiho se nazývá podle moldavského knížete Alexandra Ypsilantiho. Byl to Řek, co ve službách Turků vládl Moldávii a bojovník rakousko-turecké války, který byl Rakušany zajat a nucen se v Brně roku 1788 usadit. Dům ve Křídlovické ulici, ve kterém nedobrovolně pobýval, označovalo znamení kamenného Turka nad vstupní branou. Dům zde stával až do roku 1934, kdy byl kvůli asanaci zbourán a znamení bylo přemístěno do sbírek Muzea města Brna.

Ypsilantiho

Ypsilantiho

A jak jsem se o parku dozvěděla?

Tip přišel od školy – spolu se spolužačkou a dobrou kamarádkou Polly Pantoflíčkovou jsem dostala zpracování tohoto vnitrobloku jako semestrální práci do předmětu Základy prostorové kompozice od přednášející Barbary Ševčíkové. A právě tato práce je podkladem celého článku.

Na mapách vnitroblok naleznete pod tímto odkazem.

Zdroje:
http://www.brno-stred.cz/vnitroblok-adeptem-na-titiul-park-roku-2017

Soubor fotografií uložených v albu, tzv. Bruna Antiqua

Historická ortofota města Brna – http://gis.brno.cz/mapa/historicka-ortofota/?c=-598333%3A-1160918&z=8&lb=ofakt&ly=

https://www.ibrno.cz/brno/62312-park-ve-vnitrobloku-zahradnicke-a-kridlovicke-ziskal-vyznamne-oceneni-.html