To místo bylo magické. Našla jsem ho zcela náhodou, když jsme si s tátou při procházce Prokopským údolím všimla vyšlapané cestičky, vedoucí kamsi nahoru… do skal.

Amfiteátr nebo zahradu ve skalách, jak jsem toto místo nazvala, znají snad jen horolezci a její tvůrce. A co má udělat návštěvník, aby ji našel? Stačí přebrodit potok a dát se vyšlapanou cestou vzhůru. Kolem je roští, trní a stromy. Betonová cesta pod vámi se ztrácí v záplavě větví a listí a vy stoupáte stále dál a dál.

A pak se to stane. Postupně se stezka začne měnit ve schody, schody z bílého kamene a vy zjistíte, že v příkrém, zarostlém svahu leží velké kamenné stupně. Kolem jsou vybudované stružky a koryta pro odvod vody, stromky začínají vypadat, jako kdyby byly vysázené – nebo alespoň pečlivě uspořádané a opečovávané, sem tam je nějaký podepřený nebo přivázaný ke kůlu.

Voní tu mateřídouška a usmívá se žlutá tařice. Pak se cesta narovná a vy se ocitnete pod skalním převisem. Pár kroků a nahlédnout pod něj. A tam se před vámi rozprostře výhled na okrouhlou zahradu.

Nenajdete tam květiny. Ořešáky a ovocné stromy ovšem ano. Zahrada je svažitá, do všech jejích stupňů se dá dostat po cestách nebo kamenných schodech. A jak do ní? Stačí seběhnout po straně srázu, podlézt padlý kmen a vstoupit.

Když vejdete, váš pohled jistě přitáhne kamenný náhrobek z přírodního, neopracovaného kamene. Čí je? Spočívá pod ním někdo? Pro koho byl postaven? Nevím. A nemyslím si, že je to důležité. Ať si zahrada svá tajemství nechá, já jí je brát nebudu.

Když vystoupáte až na nejvyšší bod celé zahrady, najdete tam menší skalní převis a pod ním sedátko. A u něj možná někdy plastový červený kbelík, pár provazů nebo třeba flašku minerálky. To si tady schovává stavitel amfiteátru. Ano, tuhle celou zahradu, všechny ty kamenné stupně, ohlazené kmeny stromů položené místo vstupní brány i náhrobní kámen vztyčil jeden jediný člověk.

Je to Rakušan, nemluví česky ani anglicky. Většinou se na vás jen usměje, pozdraví a pokračuje ve své práci (tahání kamenů, osekávání bloků apod.). Bude mu přes šedesát a tohle se stalo jeho životním dílem. Každé ráno sem v kraťasech, s úvazem kolem pasu dojít a budovat, stavět. Jednou jsem si s sebou vzala překladatelku – děkuji, Aredhel – a vedla se stavitelem krátký rozhovor (neumím totiž ani slovo německy).

Proč tohle místo postavil? Protože mu přijde krásné, má dojem, že má smysl budovat krásné věci, zvelebovat tenhle skalní amfiteátr. Pro lidi. Nevadí mu, že sem tak často chodím? Ne, vůbec. Od toho to tady je. Aby sem mohl přijít každý, kdo tohle místo ocení. A jak na místo přišel? Jednou ho náhodou našel a zalíbilo se mu.

Bavila jsem se i s horolezci, kteří sem chodí prakticky každý víkend. Tohle je území horolezců, nedívají se rádi, když se sem tahá příliš cizích lidí, ale vyhazovat mě nebudou.

A tak sem chodím dál. Zahrada se pořád proměňuje, pořád v ní něco přibývá, nikdy není úplně stejná. Někdy si chodím sednout do ní, dívat se na modrou oblohu klenoucí se nad amfiteátrem, na zelený trávník pod korunami mladých stromů. A někdy vylezu nahoru a dám se pěšinkou dál a výš.

To přejdete kolem jeskyňky, je v ní sedátko a výhled do údolí. Pak vás vede skalní spára a schody se ostře zahnou doprava. Vlevo se objeví další jeskyňka, vypadá jako otevřená ústa. Až vylezete úplně nahoru a sednete si na kamenný trůn, tyčící se na skále. Není z něj vidět do zahrady, ale celé údolí i Prahu přehlédnete bez nejmenších problémů.

A kam dál? To už nepovím. Nechci sem dávat přesnou lokalizaci zahrady ve skalách. Koho to zajímá a je tomu ochoten obětovat den svého drahocenného času, ten ji jistě najde sám. A kdo ne, ten si to zkrátka ani nezaslouží.